Duše Ameriky

Politologové si stále lámou hlavu nad nedávným vývojem ve Spojených státech. Když se však podíváme zpět do historie této relativně mladé země, zjistíme něco, co může být překvapivé: události kolem voleb v roce 2016 nejsou nijak výjimečné. Jak autor poznamenává, Huey Long používal taktiky podobné těm, které později proslavily Donalda Trumpa, ještě dříve, než se Trump vůbec narodil.

Long, politik z Louisiany, ohromoval publikum během Velké hospodářské krize. Využíval svůj lidový šarm i napjatou politickou atmosféru doby k tomu, aby vyburcoval voliče. Vyzýval k nové formě vlády a obratně zneužíval hluboce zakořeněné napětí kolem rasových otázek a imigrace ve svůj prospěch.

Politici v celé americké historii využívali strach jako nástroj. Taktika rozdělit a mobilizovat voliče tím, že se zaměří na jejich obavy, a zároveň si na tom budovat vlastní kariéru, byla dobře známá už v Aristotelových dobách ve starověkém Řecku. Američané se však znovu a znovu dokázali strachu postavit a vyjít z krizí s novou nadějí.

Autor Jon Meacham chce, aby čtenáři pochopili, že dějiny USA jsou plné okamžiků, kdy se lidé museli rozhodovat mezi svými nejhoršími a nejlepšími instinkty. Nejde o rozhodnutí z jedné noci – často trvá celé dekády –, ale pokud je historie nějakým vodítkem, Spojené státy nakonec volí správně.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• jak některé knihy a filmy dokázaly zpomalit rozvoj občanských práv v USA,
• jak během éry senátora McCarthyho nakonec převládl smysl pro slušnost,
• a pět způsobů, jak se můžete postavit strachu a zůstat optimističtí.

Ve Spojených státech se mnoho znepokojených občanů stále snaží pochopit, jak mohla země zvolit prezidenta, který podle jejich názoru odporuje základním americkým principům, jako je svoboda tisku a vláda práva. Pro tyto lidi jde o velmi temné období. Při pohledu do historie však vidíme, že Amerika přežila mnohem, mnohem horší časy.

Zároveň je zřejmé, že dnešní obavy a paranoidní postoje vůči imigrantům jsou pokračováním podobných nálad z předchozích generací. V průběhu amerických dějin se strach střetává s nadějí, na níž byl národ založen. Strach a naděje jsou dva základní lidské instinkty a do značné míry představují člověka v jeho nejhorší a nejlepší podobě. Když jednáme ze strachu, často děláme svá nejhorší rozhodnutí; když jednáme z naděje, jsme schopni svých nejlepších činů.

Abraham Lincoln se ve svém prvním inauguračním projevu přímo dotkl tohoto vnitřního zápasu mezi dobrými a špatnými impulsy. V té době byl národ hluboce rozdělen otázkami rasy a práv jednotlivých států a Lincoln věděl, že lidé se obávají rozpadu Unie nebo vypuknutí krvavé války. Přesto zůstal optimistický – a právě to z něj dělá jednoho z největších prezidentů.

Dne 4. března 1861 vyzval občany Spojených států, aby se nepoddávali nepřátelským instinktům, ale aby jednali podle „lepších andělů naší povahy“. Podobný apel na to nejlepší v lidech je společným rysem všech nejvýznamnějších amerických prezidentů.

Samozřejmě žádný prezident nebyl dokonalý – ani Harry Truman, který prosazoval pokrok v oblasti občanských práv, a přitom v soukromí stále používal běžné rasové nadávky. Truman však projevil moudrost, když zdůrazňoval, že prezident má oslovovat nejlepší instinkty národa, nikoli ty nejhorší.

Strach má mnoho zdrojů – ekonomických, náboženských, rasových – a politici vždy dobře věděli, jak ho využít k iracionální mobilizaci lidí. Strach však lidi rozděluje. Jen naděje je dokáže sjednotit ve jménu společného dobra.

Spojené státy začínaly s velkou dávkou naděje. Na rozdíl od většiny předchozích národů se zrodily s vědomím chyb minulosti a s ambicí se jim vyhnout. Mladý stát se odtrhl od Británie a vyhlásil nezávislost – a zakladatelé stáli před zásadními otázkami: Jak bude země řízena? Jaké principy ji povedou?

V Deklaraci nezávislosti se píše, že všichni lidé jsou si rovni a že každý má právo usilovat o vlastní štěstí. Toto „štěstí“ však neznamená jen osobní radost; je blízké pojetí Aristotela a amerického revolucionáře osmnáctého století Thomase Paina. Oba chápali štěstí jako „konečné dobro“, spojené spíše se službou a dobrým občanstvím než s úsměvy a příjemnými chvílemi.

V očích zakladatelů, jako byli John Adams a James Wilson, proto mělo být štěstí prvním i posledním zájmem vlády. Základní otázka americké politiky zní: jak může vláda pomoci lidem v jejich úsilí o štěstí? S touto otázkou se Spojené státy potýkají dodnes.

V centru tohoto zápasu stojí to, jak národ chápe svobodu a rovnost – další dva hlavní pilíře zakladatelské filozofie. Naštěstí byly Spojené státy vybudovány na systému, který umožňuje svobodnou a otevřenou debatu i postupné doplňování Ústavy. Díky tomu se země v průběhu let přibližovala jasnější a spravedlivější definici toho, co rovnost před zákonem skutečně znamená.

Tento pokrok je však pomalý. Přesto od roku 1776, kdy bylo vlastnictví otroků stejně běžné jako vlastnictví dobytka, urazila země obrovský kus cesty. Dějiny nám tak připomínají důležitou věc: americký politický systém skutečně umožňuje změnu a pokrok, ale děje se tak skrze pomalý proces kompromisů a nedokonalých kroků.

Jak uvidíme v následujících kapitolách, prosazování zákonů zajišťujících svobodu a rovnost provázely velké střety mezi strachem a nadějí. Naštěstí se znovu a znovu prosadili „lepší andělé“ – což dává důvod k naději i do budoucna.