Dům dluhů

Velká recese měla obrovský dopad na globální ekonomiku a její tvrdé následky pociťujeme dodnes. Kniha Dům dluhů ukazuje, proč byl skutečným viníkem hospodářského propadu masivní spotřebitelský dluh, a vysvětluje, co můžeme udělat, abychom v budoucnu předešli další hluboké recesi. Dozvíte se mimo jiné, proč může vyšší kreditní skóre paradoxně znamenat vyšší pravděpodobnost nesplácení, proč zrušení zlatého standardu pomohlo lidem zbavit se dluhů a proč bublina dot‑com nebyla ani zdaleka tak závažná jako Velká recese.

Co způsobuje těžké recese? Někteří ekonomové a analytici se domnívají, že je spouštějí přírodní či politické katastrofy. Jiní tvrdí, že tyto krize vznikají, když iracionální přesvědčení nakazí veřejné mínění. Ve skutečnosti to však bývá jen zřídka pravda. Události, jako byla Velká recese, jsou ve skutečnosti důsledkem vysokého zadlužení domácností.

Mezi lety 2000 a 2007 se dluh amerických domácností prakticky zdvojnásobil a dosáhl 14 bilionů dolarů. Podobně se poměr dluhu k příjmu vyšplhal na bezprecedentní úroveň – z 1,4 na 2,1. Zadlužení domácností bylo klíčovým faktorem i během Velké deprese. Ve 20. letech 20. století se poměr spotřebitelského dluhu k příjmu více než zdvojnásobil, zatímco městský hypoteční dluh se ztrojnásobil.

Takto vysoké dluhové zátěže vedou k drastickým škrtům ve spotřebitelských výdajích a zesilují tvrdé dopady následné recese. Existuje jasná souvislost mezi výší dluhu domácností před recesí a rozsahem škrtů ve výdajích během hospodářského poklesu. Potvrzuje to řada studií, které ukázaly, že v Evropě a Asii rostoucí zadlužení domácností v desetiletí před recesí úzce souviselo s poklesem výdajů po roce 2007. Irsko a Dánsko například zaznamenaly ještě větší nárůst dluhu domácností než Spojené státy – a také mnohem výraznější škrty ve výdajích.

Na základě údajů o spotřebitelském dluhu tak můžeme předem odhadnout závažnost recese i pravděpodobný rozsah omezení spotřeby. Jak uvidíme, tyto vlny zadlužování domácností mají na ekonomiku ničivý dopad, protože bez nich jsou recese vyvolané bankovními krizemi spíše výjimečné. A pokud k bankovní krizi dojde v prostředí nízkého soukromého zadlužení, má recese podobný průběh jako běžné hospodářské zpomalení.

Touha vlastnit vlastní dům přivedla na počátku 21. století mnoho lidí do vážných dluhů – a nakonec vedla ke vzniku realitní bubliny. Tato bublina nepřiměřeně tvrdě zasáhla nejchudší dlužníky, a to ze dvou důvodů.

Za prvé, úroky tečou od chudších k bohatším. Koupíte‑li si dům na hypotéku, jste jako dlužník v postavení juniorního věřitele, zatímco banka je věřitel seniorní. Jakýkoli pokles cen nemovitostí se nejprve projeví na juniorních pohledávkách; teprve další ztráty dopadají i na seniorní věřitele.

Druhým důvodem, proč jsou lidé s nižším majetkem zasaženi nepoměrně více, je struktura jejich bohatství. U většiny dlužníků je naprostá většina vlastního kapitálu vázána v jejich domě. Když tedy ceny nemovitostí klesnou, klesá spolu s nimi i jejich čistý majetek. Ti, kdo si půjčují nejvíce, tak zároveň nejvíce ztrácejí. Bohatší domácnosti si naopak půjčují méně, mají nižší dluhy a hospodářské poklesy je proto zasahují méně.

Před recesí měla nejchudší pětina americké populace 80 procent dluhů, ale jen 20 procent aktiv. Naproti tomu nejbohatší pětina držela 10 procent dluhů a 90 procent aktiv. A tyto šokující poměry dluhu k majetku jsou jen začátek: dlužníky dále drtí negativní vlastní kapitál a nucené prodeje.

Do roku 2011 mělo téměř 25 procent všech zastavených nemovitostí záporný vlastní kapitál – jejich tržní hodnota byla nižší než výše hypotéky. Pokud by je majitelé chtěli prodat, museli by rozdíl doplatit věřiteli z vlastních prostředků.

Dalším ničivým důsledkem realitní bubliny byly nucené prodeje a zabavování domů. Když majitelé přestanou splácet, banky mohou nemovitost převzít a prodat ji se slevou. Tyto nucené prodeje mají na ekonomiku silně negativní dopad, protože tlačí dolů ceny všech nemovitostí v okolí. Jeden takový prodej sníží cenu i ostatních domů v sousedství, přestože na nich žádný dluh vázán být nemusí.

Během recese bylo nucených prodejů zhruba třikrát více než v roce 2001, kdy byl zaznamenán předchozí vrchol. Byly tak časté, že spolu se zkrácenými prodeji tvořily asi 40 procent všech transakcí na trhu s bydlením.