Austerita

Úsporná opatření jsou kontroverzním tématem, o němž se ekonomové přou už dlouhou dobu. Od finanční krize v roce 2008 se tato otázka stala ještě naléhavější. Jde v podstatě o to, jak snížit vládní deficit, aniž by tím byla zničena ekonomika.

Aby na tuto otázku našli odpověď, obrátili se akademici Alberto Alesina, Carlo Favero a Francesco Giavazzi k datům. Sestavili rozsáhlý datový soubor, který zahrnuje případy úsporných programů v 16 vyspělých zemích od 80. let do první dekády 21. století, a analyzovali jejich dopady. Výsledky byly překvapivé.

Ukázalo se, že úsporná opatření nejsou vždy politickým polibkem smrti, jak se často předpokládá. V některých případech naopak fungovala poměrně dobře a dokonce přispěla k opětovnému zvolení vlád. Autoři však zjistili, že existují dva odlišné typy úsporných opatření – a že se od sebe zásadně liší. Jak se dozvíte v tomto shrnutí, snižování vládních výdajů vede k úplně jiným výsledkům než zvyšování daní.

V následujících kapitolách uvidíte, proč by se politici neměli úsporných opatření automaticky obávat, v čem se Keynes ve svém pohledu na úspory mýlil a co se po finanční krizi odehrálo v Řecku.

Od finanční krize v roce 2008 se o „úsporných opatřeních“ mluví téměř všude – nejen mezi ekonomy, ale i ve veřejné debatě. Co přesně tento pojem znamená?

Zjednodušeně řečeno, úsporná opatření jsou souborem vládních politik, jejichž cílem je snížit rozpočtový deficit – tedy situaci, kdy vládní výdaje převyšují příjmy – tak, aby se úroveň zadlužení stabilizovala. Vlády mohou tohoto cíle dosáhnout dvěma základními způsoby: zvýšením daní nebo snížením výdajů.

Zatímco část ekonomů a politiků považuje úsporná opatření za rozumný postup, u široké veřejnosti bývají často nepopulární. Přesto však empirická data ukazují, že i po zavedení kontroverzních úsporných programů je možné být znovu zvolen. A co víc – úsporná opatření mohou být pro ekonomiku jako celek za určitých okolností dokonce přínosná.

Hlavní sdělení zní: pokud jsou úsporná opatření navržena a provedena správně, nemusí být nutně špatnou zprávou.

V ideálním světě by úsporná opatření vůbec nebyla potřeba. Vlády by v době hospodářského růstu vytvářely přebytky a v recesi by si naopak dovolily deficit – podobně jako sezónní pracovník, který si odkládá peníze v období hojnosti a čerpá úspory, když práce není. V dlouhém období by se přebytky a deficity vyrovnaly a nevznikala by potřeba drastických škrtů.

Realita však vypadá jinak. Zaprvé je běžné, že vlády pokračují v zadlužování i v době ekonomického boomu. Zadruhé se objevují neočekávané šoky – pandemie, války či jiné krize – které si vynucují mimořádně vysoké výdaje.

Pro země jako Itálie a Řecko byla Velká recese po roce 2008 obzvlášť ničivá, protože už před krizí měly příliš vysoký dluh. Když tedy přišel náhlý šok, ocitly se najednou v dvojím problému: čelily hluboké recesi a zároveň už měly značně napjaté veřejné finance.

V takových případech je potřeba úsporných opatření zřejmá. A i když mohou úsporné programy selhat – jako v případě Řecka – dobře řízený úsporný balíček může deficit snížit, aniž by ekonomiku vážně poškodil.

Jak je to možné? Autoři se této otázce věnovali prostřednictvím podrobné analýzy rozsáhlého souboru dat. Přes veškerou složitost problému se ukázalo, že jeden závěr platí poměrně spolehlivě: snižování výdajů vede zpravidla k lepším výsledkům než zvyšování daní.

John Maynard Keynes byl vlivný ekonom 20. století a jeho práce je dodnes považována za aktuální. Podle něj má snížení vládních výdajů multiplikační efekt na ekonomiku: počáteční omezení výdajů vyvolá ještě větší pokles hrubého domácího produktu (HDP). Zvýšení daní podle Keynese také vede k poklesu HDP – lidem zůstává méně disponibilního příjmu – tento efekt však není tak výrazný jako u škrtů ve výdajích.

Keynesův jednoduchý model byl od 20. a 30. let mnohokrát aktualizován a rozšířen, základní argument však zůstává široce přijímaný. Autoři knihy ale upozorňují, že ani novější verze těchto modelů nezohledňují některé důležité faktory – především to, že oznámení úsporných opatření neovlivňuje jen čísla v rozpočtu, ale také postoje lidí a jejich očekávání do budoucna.

Klíčové sdělení této kapitoly zní: dosavadní práce o úsporných opatřeních podceňovaly roli očekávání, motivace a důvěry.

Začněme očekáváními. To, co lidé dělají dnes, neurčuje pouze současná situace. Rozhodujeme se také podle toho, co si myslíme, že nastane v budoucnu. Podle autorů je to jeden z důvodů, proč mohou úsporná opatření v určitých případech ekonomiku naopak podpořit.

Když vláda omezí své programy a výdaje, lidé mohou očekávat, že v budoucnu klesnou daně, protože stát nebude potřebovat tolik příjmů. V takové situaci mohou začít více utrácet už dnes, v očekávání nižšího daňového zatížení v budoucnu.

Naopak pokud lidé předpokládají, že daně porostou, nečekají nutně, až se změna skutečně projeví. Začnou šetřit okamžitě. Samozřejmě to platí hlavně pro ty, kteří mají nějaký disponibilní příjem – lidé žijící „od výplaty k výplatě“ šetřit nemohou. Čím více je však v ekonomice domácností, které si mohou vytvářet úspory, tím výrazněji se očekávání promítají do účinků úsporných opatření.

Zvyšování daní navíc ovlivňuje i motivaci. Vyšší daně mohou učinit práci méně atraktivní, zejména pro druhé příjmy v domácnosti nebo pro lidi blížící se důchodu. Naopak omezení transferů, jako jsou sociální dávky, může motivaci k práci zvýšit.

Dalším klíčovým faktorem je důvěra. Investoři jsou ochotni financovat pouze takovou vládu, o níž věří, že má veřejné finance pod kontrolou. Snížení výdajů může vyslat jasný signál, že stát přijímá odpovědná rozhodnutí, a tím důvěru investorů posílit. Naproti tomu zvyšování daní podle analýzy autorů důvěru investorů samo o sobě nezvyšuje – jak uvidíme dále.