Druhá ruka času

Představte si, že všechno, co jste dosud považovali za pravdu, je najednou zpochybněno a svět, jak jste ho znali, se přes noc obrátí naruby. Jak byste se cítili? Jak byste si pamatovali ten starý svět? Jak byste se přizpůsobili novému? Přesně to se stalo lidem v Sovětském svazu.

Narodili se do společnosti řízené komunistickým režimem, který prosazoval státní ideologii téměř jako náboženské dogma a potlačoval jakékoli odlišné názory. V krátkém období na počátku 90. let tato celá struktura zmizela. To by měla být úleva, že?

V této kapitole se seznámíme s pocity lidí, kteří prožili přechod od Sovětského svazu k Rusku a dalším státům, jež vznikly po zániku sovětské éry. Z rozhovorů vedených mezi lety 1991 a 2012 získáváme fascinující vhled do názorů a životů obyčejných lidí – hlasů, které bývají z historických knih obvykle vynechávány.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč oběti sovětských gulagů stále podporovaly komunismus, proč si někteří lidé v období pádu Sovětského svazu zvolili sebevraždu a jak jeden muž dál pil vodku se svým kolegou, který mu dříve dělal ze života peklo.

Dne 19. srpna 1991 se v Moskvě stalo něco mimořádného. Skupina známá jako Státní výbor pro výjimečný stav (GKČP) provedla puč v době, kdy byl prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov na dovolené na Krymu. Puč však selhal.

V reakci na to se tisíce Moskvčanů vyhrnuly do ulic, začaly protestovat a stavět barikády, aby zastavily armádní tanky ovládané GKČP. Brzy se vojáci postavili na stranu protestujících a GKČP ustoupil. Gorbačov nechal jeho členy zatknout, včetně vlastního viceprezidenta.

Jen o několik dní později, 24. srpna, Gorbačov rozpustil Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu. Tímto krokem fakticky rozložil samotnou Komunistickou stranu. Sovětská éra skončila.

Nestalo se to však ze dne na den. Rozpuštění strany bylo vyvrcholením procesu známého jako perestrojka – období bezprecedentních reforem v Sovětském svazu.

Vraťme se na chvíli zpět. Perestrojka začala kolem roku 1985. Gorbačov spustil reformy, propouštěl politické vězně a uvolňoval omezení svobody tisku a projevu. V živém městě, jako je Moskva, to muselo působit, jako by se rozestoupily mraky. Zakázané knihy konečně vycházely. Zdálo se, že nastává úsvit nového, humánnějšího socialismu. V tomto duchu byly také odhalovány hrůzy sovětských vězeňských táborů.

Rusko je ale obrovská země a rozhodně se neomezuje jen na městské obyvatele Moskvy. Většina lidí žila na venkově a držela se svých komunistických hodnot. Ani jedna ze stran – ať už příznivci, nebo odpůrci perestrojky – však nedokázala předpovědět, co se stane po puči a rozpuštění Komunistické strany.

Místo aby se země vyvinula v humánní socialismus, byla nepřipravená vržena po hlavě do zcela jiného světa: do kapitalismu.

Každý Rus vám rád řekne svůj názor na komunismus, pokud se zeptáte. Někdo, kdo se narodil za Stalina, pravděpodobně odpoví jinak než člověk narozený po perestrojce. Existuje také výrazný geografický rozdíl: lidé z venkova často smýšlejí jinak než obyvatelé měst.

Autorka se rozhodla shromáždit osobní příběhy, protože chtěla získat bezprostřední svědectví, která by jí pomohla pochopit, jak lidé vnímají Rusko. Zjistila, že bývalí členové Komunistické strany jsou hluboce zklamaní.

Vezměme si Elenu Jurjevnu, devětačtyřicetiletou sekretářku. Vidí obě stránky komunismu. Samozřejmě si uvědomuje i negativní aspekty, jako byli informátoři a pracovní tábory. Zároveň si ale cení soucitu a soudržnosti, které podle ní systém podporoval.

Je hluboce zklamaná Borisem Jelcinem, který byl v roce 1990 zvolen prezidentem Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Domnívá se, že po Gorbačovově rezignaci svedl Rusko na scestí tím, že vzbudil falešný dojem, že „opravený“ socialismus je reálnou cestou.

Co se ve skutečnosti stalo? Jelcin rozdělil zemi mezi privilegovanou elitu a přivedl Rusko do nové éry kapitalismu. Pro Elenu je to cizí svět. Podobně jako mnozí další je hrdá na některé sovětské úspěchy. Koneckonců, Sověti porazili nacisty ve Stalingradu, postavili Dněperskou hydroelektrárnu a samozřejmě vyslali prvního člověka do vesmíru. Dnes však podle ní žije v jiném světě – ve světě ovládaném kultem peněz.

Vidí podnikatele, jak se chlubí telefony osázenými diamanty nebo zlatými toaletami. Zklamává ji, že si jich lidé cení víc než spisovatelů, básníků nebo herců.

Na druhé straně stojí lidé jako Anna, Elenina přítelkyně. Ta sice otevřeně přiznává, že se věci po perestrojce nevyvinuly přesně tak, jak doufala, ale stále respektuje to, o co se Gorbačov snažil. Na dobu před pučem v roce 1991 vzpomíná s láskou. Lidé byli podle ní plní naděje ohledně budoucnosti a toho, co může přinést. Možná to bylo naivní – ale co je na tom špatného?