Dotýkání skály

Ztratili jste někdy zrak – nebo si dokážete představit, že byste o něj přišli v dospělosti? Přesně to se stalo australskému teologovi Johnu Hullovi, který poprvé naplno zakusil slepotu ve 45 letech. Jako teenager podstoupil kvůli šedému zákalu zastaralý zákrok a následkem odchlípení sítnice přišel o zrak v levém oku. Teprve o více než dvě desetiletí později se mu v pravém oku objevil černý disk, který brzy poté zcela zakryl i zbytek vidění.

V letech 1983–1986 si Hull nahrával své zkušenosti se slepotou na magnetofonové kazety. Jeho osobní svědectví, podrobně zachycené v následujících úryvcích, odhaluje každodenní prožitky, sny i filozofické úvahy muže, který se učil žít ve světě naprosté tmy.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, na čí tváře slepý člověk zapomíná jako na první; proč mohou být nevidomí často pohyblivější a samostatnější, když jim nikdo „nepomáhá“; a co slepota odhaluje o zkušenosti vidících lidí.

Protože John Hull přišel o zrak až jako dospělý, byla jeho zkušenost se slepotou určována 45 lety předchozího života s viděním. O to víc ho překvapilo, jak rychle se mu začaly rozplývat vzpomínky na lidské tváře i samotná představa vzhledu.

Zjistil, že si lépe pamatuje tváře lidí, které od oslepnutí už nikdy neviděl, než tváře těch nejbližších – manželky, dětí a kolegů, s nimiž pracoval jako náboženský pedagog v Birminghamu v Anglii. Zdálo se, že nové vzpomínky, které si vytvořil po ztrátě zraku, postupně vytlačují jakýkoli vizuální obraz jeho ženy a dětí. Zatímco příbuzné v Austrálii, které léta neviděl, si dokázal vybavit poměrně jasně, vzhled svých nejbližších si musel vyvolávat prostřednictvím konkrétních fotografií, které si pamatoval.

V případě jeho manželky Marilyn ho tato „zmrazená“ představa fotografie přivedla k otázce, zda si ji navždy uchová jako mladou ženu. Podobně přemýšlel, zda si svou dceru Imogen bude už navždy představovat jako sedmileté dítě. Nešlo však jen o tváře rodiny – John začal zapomínat i na vlastní podobu. Slepotě se postupně podařilo zkreslit jeho prožívání stárnutí a nakonec zcela proměnit jeho sebehodnocení.

V prvních letech po oslepnutí se John často přistihoval, jak si při setkáních s lidmi – zvláště se ženami – vytváří smyšlené obrazy jejich vzhledu. Jak ale čas plynul, stále více soustředil pozornost na lidský hlas. Vlastnosti hlasu, jako je ladnost, přesnost či melodie, se pro něj staly cenným ukazatelem identity.

Překvapilo ho například, jak dobře se jeho poznámky o uchazečích o studium na univerzitě, založené výhradně na jejich hlase, shodovaly s komentáři vidících kolegů, kteří hodnotili tytéž lidi podle fyzického vzhledu a chování. Zážitek z lidského hlasu byl pro Johna natolik silný, že si občas musel připomínat, že lidé vůbec nějak vypadají – a že ve světě vidících na tom velmi záleží.

Tato nově vypěstovaná citlivost na hlas byla jen jedním z mnoha způsobů, jak John znovuobjevoval svět prostřednictvím zvuku.

Pro vidící je těžké vůbec si představit, jaké je žít ve světě naprosté tmy. Není však překvapivé, že nevidomí mívají mimořádně vyvinutý sluch.

Když John v roce 1984 cestoval londýnským metrem, všiml si, jak snadno dokáže rozlišit zvuk kol na kolejích od zvuku motoru či brzd. Zaznamenal, jak se mezi jednotlivými stanicemi opakuje cyklus pohybu a lidské aktivity, když lidé vystupují a nastupují automatickými dveřmi. Vnímal i to, jak jinak zní vítr, když vlak odjíždí z nástupiště, a jak, když se k němu blíží.

Vítr však není jediným přírodním prvkem, který pomáhá nevidomému chápat svět. Když z domu poslouchal déšť, dokázal podle zvuku určit, kde je plot obklopující jeho pozemek, rozeznal hlasitější šplouchání do kaluží, které se tvořily na betonové cestičce a schodech před domem, a dokonce i vzdálenější zurčení vody v ucpaném žlabu a podél ulice.

Stejně jako zvuk dodává světu nové dimenze, jeho nepřítomnost – ticho – znamená, že svět mizí. Když například loď zakotví, nevidomý člověk si musí klást otázku, zda pasažéři jen tiše odpočívají na palubě, nebo zda loď přistála a všichni už dávno odešli. John si uvědomil, že zvuk je ukazatelem aktivity. V obdobích, kdy se nic neděje, nastává ticho – a s ním jakoby mizí i svět.

Zkušenost světa prostřednictvím zvuku v něm probudila řadu filozofických úvah o rozdílu mezi slyšitelným a viditelným. Když máte zavřené oči, víte, že kolem vás stále existují věci, na které by se dalo dívat. Když ale nic neslyšíte, je velmi pravděpodobné, že v daném okamžiku není co poslouchat. Jinými slovy: zrak nemá ekvivalent ticha.

Podobně, otočíte-li hlavu, můžete spatřit něco nového. Svět zvuku je naproti tomu do značné míry stálý bez ohledu na to, kam se otočíte. Jako věřící člověk a náboženský pedagog se John nevyhnutelně zamýšlel i nad „božskou“ povahou zvuku. V mnoha náboženstvích je Bůh spíše slyšen než viděn. John si uvědomil, že fenomén zvuku, který může tajemně zmizet hned poté, co se objeví, není až tak vzdálený zkušenosti Boží přítomnosti.