Dostatečně pravdivé

Díky digitální revoluci prošla média a zpravodajství v posledních letech obrovskými změnami. Některé z nich byly pozitivní, jiné však měly výrazně negativní dopad – zejména v oblasti informovanosti veřejnosti.

V knize True Enough Farhad Manjoo ukazuje, jak snadno mohou PR agentury, falešní experti, zpravodajské organizace i konspirační teoretici využívat existující mediální kanály k manipulaci. Zároveň ukazuje, jak i vy jako příjemci zpráv přirozeně podléháte různým zkreslením a jak vaše předchozí přesvědčení hluboce ovlivňují způsob, jakým zpracováváte nové informace.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je dnes pro různé „výrobce reality“ mnohem snazší ohýbat „fakta“ a jak to konkrétně dělají. Mimo jiné zjistíte:

• proč se nepodložené konspirační teorie mohou šířit tak rychle,
• proč si zarytí fanoušci soupeřících fotbalových týmů při sledování stejného zápasu „všimnou“ odlišného průběhu i výsledku,
• jak tabákové firmy manipulovaly kuřáky, aby bojovali proti protikuřáckým zákonům, aniž si to uvědomovali,
• jak mohla skupina konzervativních veteránů ovlivnit prezidentské volby v roce 2004,
• a proč jsou jak demokraté, tak republikáni přesvědčeni, že média jsou zaujatá právě proti nim.

Před nástupem internetu byla média v rukou několika málo velkých zpravodajských organizací v televizi, rádiu a tisku. Dnes je situace zcela jiná. Protože internet používá téměř každý, naše informační zdroje se roztříštily a zprávy můžeme čerpat prakticky odkudkoli.

Události si můžeme sami dokumentovat digitálními fotoaparáty a mobilními telefony, své názory šířit prostřednictvím blogů a sociálních sítí. Každý z nás se tak může stát producentem, distributorem i editorem vlastního „zpravodajství“.

Tento vývoj umožňuje lidem šířit své názory, i když jsou zcela mylné. Přesně to se stalo v roce 2004 u skupiny Swift Boat Veterans, pravicové americké organizace, která vystoupila proti Johnu Kerrymu v prezidentských volbách. Rozjela kampaň, jejímž cílem bylo zpochybnit Kerryho službu ve Vietnamu. Tvrdili, že byl špatný voják a že si nezasloužil vyznamenání, která obdržel. Tato tvrzení byla nepravdivá a existovalo mnoho svědectví veteránů i dokumentů, které je vyvracely.

Přesto se Swift Boat Veterans podařilo Kerryho výrazně poškodit. Zpočátku je žádná respektovaná redakce nebrala vážně a jejich tisková konference nezískala prakticky žádnou pozornost. Skupina však neúnavně šířila svá obvinění dál: vystupovala v pravicových talk show a propagovala vlastní web. Na něm nabízela otevřený dopis k podpisu, který lidé mohli přeposílat přátelům a příbuzným.

Kampaň postupně nabrala takovou sílu, že ji nakonec začala přebírat i hlavní média. To změnilo veřejné mínění o Kerryho válečné minulosti. George W. Bush nakonec vyhrál volby jen o dva procentní body – a dezinformační kampaň veteránů mohla k tomuto výsledku významně přispět.

Internet je dnes natolik dostupný, že k ovlivňování veřejného mínění už nepotřebujeme tradiční masová média. Akce podobné té, kterou předvedli Swift Boat Veterans, jsou dnes ještě snazší než tehdy.

Dnes je u většiny významných událostí přítomno velké množství lidí s fotoaparáty a kamerami. Záznamy pak snadno najdeme online. To ale ještě neznamená, že se shodneme na tom, co se skutečně stalo.

Ani ohromující množství záběrů nemusí odstranit nejistotu. Během teroristických útoků 11. září například alespoň 30 televizních kameramanů zachytilo náraz letadla do Jižní věže. Přesto 42 procent Američanů věří, že útoky nebyly řádně vyšetřeny.

Podnikatel Phillip Jayhan prosazuje teorii nazývanou MIHOP („Made It Happen On Purpose“ – „Udělal to úmyslně“). Tvrdí, že útoky zorganizovala sama americká vláda, a na videozáznamech podle něj „jasně“ vidíme raketu vystřelenou z letadla. Mnoho lidí této teorii věří, i když ji nespočet odborníků jednoznačně odmítl.

Ani rozsáhlé záběry letadla narážejícího do budovy tedy nestačí k tomu, aby se všichni shodli na tom, co se stalo. Jedním z důvodů, proč si můžeme udržet pochybnosti i tváří v tvář zjevným důkazům, je to, že naše předchozí přesvědčení do značné míry určují, co vlastně vnímáme.

Dobře to ilustruje fotbalový zápas mezi Princetonskou a Dartmouthskou univerzitou z roku 1951. Fanoušci obou týmů byli přesvědčeni, že soupeř hrál nečestně. Psycholog a sociolog se rozhodli tato rozdílná vnímání prozkoumat. Pustili stejný záznam zápasu skupinám fanoušků Dartmouthu a Princetonu a požádali je, aby hodnotili fauly obou týmů.

Jak se dalo čekat, fanoušci se neshodli na tom, který tým fauloval víc. Výzkumníci zjistili, že příznivci soupeřících týmů jako by sledovali dva různé zápasy – přestože se snažili být objektivní. Dospěli k závěru, že jejich předchozí přesvědčení formovala způsob, jakým zpracovávali nové informace.

Videozáznamy tedy samy o sobě nezaručují, že se shodneme na tom, co je „skutečnost“.