Doprava

Není zvláštní, jak se lidé mění, jakmile usednou za volant? Klidní introverti se proměňují v agresivní a rozčilené řidiče. Pokorné staré babičky se mění v křičící drsňačky. Proč nás jízda autem tak zásadně proměňuje?

Následující kapitoly se snaží tento záhadný fenomén vysvětlit. Zkoumáním psychologie řízení nám pomohou pochopit pozadí našich řidičských zvláštností. Nabídnou také několik praktických tipů, jak se vyhnout dopravním zácpám a udělat si jízdu příjemnější.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, proč vám změna jízdního pruhu cestu téměř nezkrátí, proč nám při řízení pomáhá na chvíli se „vypnout“ (ale ne příliš) a proč samotné přidávání nových silnic dopravní zácpy neodstraní.

Jak jste reagovali naposledy, když vás někdo nečekaně „vybrzdil“ na křižovatce? Proměnilo se vaše obvykle klidné já v psychotického démona, který buší do klaksonu a křičí obscénnosti z okna? Stává se to i těm nejlepším z nás.

Tyto emocionální výbuchy nastávají proto, že lidská povaha není stavěná na to, aby byla uvězněná v malých, pohyblivých kovových krabicích, kterým říkáme auta. Lidé jsou v zásadě komunikativní bytosti, ale uzavřený a oddělený prostor automobilu nám brání se přirozeně vyjadřovat. Když nás tedy něco rozčílí, místo abychom to normálně odkomunikovali, hromadí se v nás frustrace a agresivita.

Moderní automobilová technologie však lidskou povahu nezastaví a my se i tak snažíme svou zprávu nějak předat – bez ohledu na to, jak absurdně to může působit. Jedna studie například zkoumala, jak řidiči reagují, když na ně někdo zatroubí. Více než 75 procent z nich reagovalo verbálně, přestože je od ostatních dělí ocel a sklo!

Řidiči navíc často vysílají signály, které situaci nijak nepomáhají. Když nás někdo nebezpečně předjede, snažíme se mu ukázat, jak moc se mýlí, tím, že uděláme přesně to samé. Nebo někomu ukážeme prostředníček, protože na nás zatroubil – čímž ho jen ještě víc rozzuříme.

Veškerý tento hněv má ale hlubší význam: používáme ho k udržení naší ohrožené lidské identity. Jakmile nastoupíme do auta, naše vnímání sebe sama se ztotožní s anonymní kovovou krabicí, kterou řídíme. V jistém smyslu se stáváme méně lidmi a více stroji. V tomto „kyborgním“ stavu pak máme při každém vybrzdění pocit, že byla odříznuta i část nás samotných. A tak se v marném pokusu bránit svou identitu rozzuříme na ostatní „kyborgy“ na silnici.

Představte si, že uvíznete v dopravní zácpě. Auta se táhnou do dálky tak, že nevidíte konec. Telefon máte vybitý, močový měchýř na prasknutí a při pohledu na hodinky zjišťujete, že se zpožďujete na důležité jednání.

Najednou se auta v sousedním pruhu začnou rozjíždět. Přestože někde uvnitř tušíte, že se váš pruh za chvíli také pohne a ten jejich se naopak zastaví, cítíte se ještě víc rozčilení. Proč? Kvůli našemu smyslu pro sociální spravedlnost.

Čekání ve frontě je samo o sobě notoricky frustrující zážitek, ale čekání v jedné frontě vedle dalších front je ještě horší. Když někdo dorazí po nás, ale je obsloužen dřív, cítíme se nespravedlivě ošizeni a rozzlobíme se. Ačkoli studie ukázaly, že více front ve skutečnosti nikoho systematicky nezvýhodňuje, lidé dávají přednost jediné společné frontě, protože mají větší jistotu, že budou obslouženi ve „správném“ pořadí.

Více jízdních pruhů v dopravě vede k podobnému chování. Když se v zácpě cítíme nervózní, začneme hledat jakoukoli cestu ven. Začneme tedy přejíždět z pruhu do pruhu a proplétat se mezi ostatními auty. Ve skutečnosti ale změna pruhu přináší jen zanedbatelnou výhodu. Studie, která sledovala 80minutovou jízdu, ukázala, že řidiči neustále měnící pruhy dorazili do cíle v průměru jen o čtyři minuty dříve než ti, kteří zůstali v jednom pruhu.

Jedním z důvodů, proč si myslíme, že přejíždění mezi pruhy funguje, je naše zkreslené vnímání času v dopravě. Když stojíme, zdá se nám, že ostatní pruhy se pořád hýbou. A když se konečně rozjedeme, trvá to jen krátce, než opět zastavíme – a tento krátký pohyb si v paměti tolik neukládáme. Ve skutečnosti se však oba pruhy většinou pohybují velmi podobným tempem.