Devět životů

Od Himálaje až po tropické kořenové zahrady na jižních pobřežích, od vyprahlých plání Rádžasthánu po džungle na východních hranicích – Indie je skutečně rozlehlá země. Rozmanitost její geografie se odráží v rozmanitosti náboženství. Starobylé víry, jako je buddhismus a hinduismus, se zde setkávají s „novějšími“ náboženstvími, jako jsou islám a křesťanství. A vedle nich vzkvétají i různé formy spiritualismu.

Skotský cestovatel a historik William Dalrymple zkoumá Indii už více než pětadvacet let. Na svých cestách žádal věřící, aby mu vyprávěli své příběhy. Od buddhistického mnicha, který se vzdal řeholních slibů, aby se postavil indické armádě, až po džinistickou jeptišku, jež přihlížela rituální smrti hladem své nejbližší přítelkyně – výsledkem je jedinečný pohled na žitou víru současných Indů.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak kastovní systém ovlivňuje náboženskou praxi, proč se slepý chlapec vydal na cestu a stal se potulným hudebníkem a jak čínská invaze do Tibetu formovala život jednoho buddhistického mnicha.

Džinismus patří k nejstarším náboženstvím světa. Jeho počátky sahají až do třetího století př. n. l. a jsou spjaty s oblastí Gangy – rozsáhlým údolím, které spojuje Himálaj s Bengálským zálivem. Toto údolí však není jen srdcem džinismu, ale také kolébkou hinduismu a buddhismu.

Tato tři náboženství mají spletité dějiny. Ve skutečnosti buddhismus i džinismus částečně vznikly jako reakce na hinduismus. Džinisté i buddhisté kritizovali ochotu bráhmanů, příslušníků nejvyšší hinduistické kasty, zabíjet zvířata při chrámových obětech. Odmítali také jejich společenskou nadřazenost.

Všechna tři náboženství mají výraznou asketickou tradici – zdůrazňují odpoutání od světa a sebekázeň. Pro džinisty však asketismus není jen jednou z možností, ale samotným jádrem víry.

Klíčové poselství této části zní: Džinismus je hluboce asketické náboženství.

Ve starověké Indii byli džinističtí mniši proslulí tím, že se téměř nemyli. Jeden z raných popisů líčí džinistického mnicha jako tak špinavého, že vypadal, jako by měl na sobě „přiléhavou černou zbroj“. Současní džinističtí mniši v Indii se smějí otírat vlhkým ručníkem, ale koupání v tekoucí vodě a používání mýdla je zakázáno.

Stejně přísní jsou džinisté i v dalších asketických praktikách. Zatímco buddhističtí mniši si hlavy holí, džinističtí mniši si vlasy vytrhávají i s kořínky. A zatímco buddhisté mohou lidi přímo žádat o jídlo, džinistický mnich smí pouze položit pravou ruku přes rameno – to je tichý signál, že má hlad. Pokud ho kolemjdoucí přehlédnou, musí jít spát o hladu.

Slovo „džinista“ (angl. Jain) pochází z výrazu džina, sanskrtského slova znamenajícího „osvoboditel“ či „duchovní vítěz“. Podle džinistických písem existovalo čtyřiadvacet velkých Džinů – lidských učitelů, jejichž krajní sebezapření jim umožnilo dosáhnout transcendentního poznání vesmíru.

V džinistickém pojetí je asketismus jedinou cestou ke spáse. Proto se džinisté vysmívají víře bráhmanů, že k duchovní čistotě stačí rituály očisty. V jednom starobylém textu mluví džinistický mnich ke skupině skeptických bráhmanů a tvrdí, že jedinou skutečnou obětí je oběť vlastního těla. „Asketismus,“ říká mnich, „je obětní oheň a můj vlastní život je místem, kde je tento oheň rozdělán.“

Jak uvidíme v další části, moderní džinisté se těmito slovy starobylého mnicha stále řídí.

Jedním z prvních významných konvertitů k džinismu byl císař Čandragupta Maurja ze 3. století př. n. l. Džinistická víra mu odhalila marnost světského úspěchu i hříšnost činů, které ho k moci přivedly. Na znamení pokání se Čandragupta postil až k smrti.

V 10. století n. l. nechal džinistický vojevůdce známý jako princ Bahubali na jeho počest vztyčit ve městě Šravanabelagola v dnešním indickém státě Karnátaka šedesát stop (asi osmnáct metrů) vysokou sochu. Město leží na svahu kopce a tato monumentální socha se stala jedním z nejposvátnějších džinistických poutních míst v Indii.

Bahubali se rovněž vzdal světských ambicí. Odešel do džungle a strávil rok v meditaci, během níž stál naprosto nehybně. Nakonec mu kolem nohou vyrostly liány, které ho doslova připoutaly k zemi. Džinisté ho uctívají jako prvního člověka, který dosáhl mókši – duchovního osvobození.

Hlavní poselství této části je: Autorka se od jeptišky v Karnátace dozvěděla, jak dnes džinisté svou víru žijí.

Každý rok putují tisíce džinistů do Šravanabelagoly. Během jedné z těchto poutí pozorovala autorka Prasannamati Mataji, drobnou plešatou jeptišku v bílém sárí, jak stoupá po schodech k úpatí sochy. Než položila bosé nohy na kamenné stupně, jemně je přejela pírkem – aby se ujistila, že neublíží ani tomu nejmenšímu hmyzu.

Následující den Mataji autorce svou víru podrobně vysvětlila. Všechny připoutanosti, začala, přinášejí utrpení, a proto se džinisté jako ona všech vazeb vzdávají. Tento princip ji vedl k tomu, že opustila rodinu a rozdala veškerý majetek. Mnoho let pak putovala po indických cestách a vedla život zasvěcený ahimse – nenásilí – a soucitu se všemi bytostmi.

Dvacet z těchto let strávila s další jeptiškou jménem Prayogamati. Když Prayogamati těžce onemocněla, nebojovala s nemocí. Naopak, následovala příklad Čandragupty Maurji a přijala sallekhanu – dobrovolný půst až k smrti. Na rozdíl od sebevraždy, kterou džinisté považují za hřích, není sallekhana smrtí ze zoufalství, ale vědomým přijetím přechodu do dalšího života.

Mataji rozhodnutí své přítelkyně obdivovala – její víra jí nakonec umožnila vnímat je jako čin duchovního osvobození. Zároveň jí však ztráta blízké družky zlomila srdce. Právě tato připoutanost, řekla autorce, byla nejtěžší zkouškou její víry. Stále cítila bolest – jak by také ne, když s Prayogamati sdílela život po tolik let?