Devět pint

Průměrný dospělý člověk má v těle zhruba devět až jedenáct pint krve. Tato sytě červená životodárná tekutina bojuje s nemocemi, zaceluje rány a přenáší živiny i energii k našim bilionům buněk. Jak často se ale skutečně zastavíme a zamyslíme nad tímto doslova životním zdrojem, který nás udržuje naživu? Je nejvyšší čas začít o krvi přemýšlet.

Od specializovaných buněk po jednotlivé krevní skupiny – věda o krvi je pozoruhodná. To je však jen část příběhu. Krev má i obrovský kulturní význam: války vedly ke vzniku institucí pro dárcovství krve a k rozvoji mnohamiliardového průmyslu vyrábějícího léky na bázi krve. Dějiny krve jsou v podstatě dějinami lidstva.

Je tedy nejvyšší čas dozvědět se víc o významu a širším dopadu této neuvěřitelné tělesné tekutiny. Krev proudí v každém z nás – o to víc stojí za to jí porozumět.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak fungují krevní skupiny, která složka tvoří většinu naší krve a proč se léčebné pijavice používají i dnes.

U krve narážíme na zvláštní paradox: většina z nás se mnohem víc zajímá o plíce nebo srdce, přitom oba tyto orgány slouží především krvi. Plíce okysličují krev a srdce ji pohání tělem. Krev je takovým švýcarským armádním nožem našeho organismu – všestranným nástrojem s mnoha funkcemi.

Našich zhruba 30 bilionů červených krvinek, které dávají krvi její typickou sytě červenou barvu, přenáší kyslík do orgánů a tkání. Zároveň odvádějí odpadní látky: použitý kyslík přeměněný na oxid uhličitý nesou zpět do plic, kde se vyloučí z těla. Během jediného dne tyto buňky dohromady urazí asi 12 000 mil.

Krev ale obsahuje i další typy buněk. Destičky (trombocyty) se přesouvají na místo poranění, kde spouštějí srážení krve a zastavují krvácení. Když se zraníte a vidíte, jak se krvácení zpomaluje, jste svědky ohromujícího biologického tance, do něhož se zapojují miliony destiček a desítky různých bílkovin.

Další složkou jsou bílé krvinky – zbraně našeho imunitního systému. Jakmile tělo zaznamená hrozbu, ať už v podobě viru, bakterie nebo toxinu, bílé krvinky se na vetřelce navážou a zlikvidují ho.

Vzhledem k tomu, jak zásadní funkce krev plní, není divu, že krevní transfúze patří k nejdůležitějším lékařským zákrokům. Červené krvinky podáváme pacientům po transplantacích, aby jejich tělo lépe přijalo nový orgán, a lidem s rakovinou, kteří mají kriticky málo destiček, infuzujeme miliony dalších. Na celém světě dostane někdo každé tři sekundy krev od cizího dárce.

Nemůžeme však pacientovi podat jen tak jakoukoli krev. Každý člověk má určitou krevní skupinu, která je určena antigeny – molekulami na povrchu červených krvinek. Antigenů existuje několik typů. Všechny červené krvinky nesou tzv. H antigen; přítomnost antigenů A a B pak určuje konkrétní krevní skupinu. Krev skupiny A má pouze antigen A, krev skupiny B pouze antigen B. Skupina AB má oba antigeny, zatímco skupina 0 (nula) nemá ani jeden.

Krevní skupiny se dále dělí podle Rh faktoru (Rhesus), který určuje, zda je krev „pozitivní“, nebo „negativní“ – podle přítomnosti či nepřítomnosti dalšího specifického antigenu.

Naše tělo přijme jen krev kompatibilní skupiny. Organismus pacienta s krví A negativní odmítne transfúzi krve B pozitivní. V krajním případě může dojít k hemolytickému šoku a pacient může zemřít.

Farmaceutický průmysl má však zájem o všechny krevní skupiny bez rozdílu.

Pokusme se neznechutit – budeme mluvit o pijavicích. Tito malí tvorové jsou lidmi téměř všeobecně nenáviděni jako slizcí paraziti. Přestože pijavice rozhodně nepatří k nejpůvabnějším živočichům, po staletí hrály zásadní roli v lékařství.

Většinu dějin lidstva si jich lékaři cenili právě pro jejich schopnost sát krev. Před nástupem moderní medicíny se mnoho nemocí přičítalo „nadbytku krve“ v těle. Řada kultur proto používala tzv. hirudoterapii – pouštění žil pomocí pijavic – v naději, že tak vyléčí nejrůznější neduhy, od bolestí hlavy po horečky.

Pijavice se v medicíně používaly už ve starověkém Egyptě a Řecku. Dokonce i Dhanvantari, hinduistický bůh medicíny, bývá často zobrazován s nádobou plnou pijavic. V devatenáctém století převládl mezi lékaři názor, že odčerpání krve pacientovi může nemocem předcházet nebo je léčit. Hirudoterapie se proto stala nesmírně populární a poptávka po pijavicích byla tak vysoká, že v Anglii byly téměř vyhubeny. Toto období se označuje jako „pijavičková mánie“.

Dnes je sice pouštění žil považováno za neúčinné a zastaralé, ale pijavice si našly v medicíně nové uplatnění. Když se pijavice přisaje na hostitele, vylučuje složitou směs látek označovaných jako antikoagulancia. Jde o bílkoviny a peptidy, které ředí krev a brání jejímu srážení.

Krevní sraženiny jsou skvělé, pokud máte hlubokou ránu a chcete krvácení zastavit. Představují však problém, když je potřeba nově připojit tělesnou tkáň. Při transplantaci kůže nebo při přenosu svalu na hrudník během rekonstrukce prsu chirurg potřebuje, aby krev do rány volně proudila – jen tak se může tkáň dobře hojit.

Člověk by čekal, že vědci už dávno vyvinuli účinnější antikoagulancia. Ve skutečnosti nikoli. Skromný antikoagulační koktejl pijavic zůstává nejúčinnějším přírodním prostředkem na ředění krve, jaký známe. Ani obří farmaceutické firmy s miliardovými rozpočty zatím nedokázaly vytvořit silnější sloučeninu.

Není divu, že výjimečná schopnost pijavic pevně se přichytit k tkáni a zároveň udržet krev v tekutém stavu se dodnes využívá v plastické chirurgii. V telefonickém průzkumu, který v roce 2002 provedl chirurg Ian Whitaker, uvedlo 80 procent britských plastickochirurgických pracovišť, že léčebné pijavice používají jako součást pooperační péče.

Pijavice jsou sice krvežízniví malí paraziti, ale v medicíně mají své pevné místo.