Déšť

„Do každého života musí spadnout nějaký déšť, ale na můj jich padá příliš mnoho,“ zpívá Ella Fitzgerald a metaforicky se dotýká velmi komplikovaného vztahu lidstva k dešti. Všichni ho potřebujeme – je zdrojem veškeré vody na planetě –, ale zároveň se mu často snažíme vyhnout. Dejte nám déšť, ale ne moc, protože pak trpí naše nálada, nebo – což je ještě horší – se řeky vylijí z břehů, krajina se ocitne pod vodou a úroda zahyne. V těchto kapitolách je zkoumána podstata a kultura deště i náš složitý vztah k němu – k něčemu, co nás nutí déšť uctívat, zatracovat, předpovídat a dokonce se ho snažit ovládat. Dozvíte se také, jak déšť přispěl k Velkému hladomoru a honům na čarodějnice, jak podvodníci zbohatli na „zajišťování“ dobrého deště a proč může být déšť zbarvený, ba dokonce proč z nebe mohou padat žáby nebo ryby.

Kde bychom byli bez vody? Nikde. Život na Zemi by se bez ní vůbec nevyvinul. A i dnes voda udržuje náš svět při životě. Není tedy divu, že lidstvo déšť odjakživa uctívá. Původní obyvatelé Ameriky vytvářeli dešťové tance, aby přivolali srážky. Prorok Muhammad se modlil za déšť s rukama vztaženýma k nebi a na znamení pokory obracel svůj plášť naruby. V judaismu se za déšť každoročně prosí osmý den svátku stánků, svátku Sukkot. V roce 2011, po tříměsíčním suchu, vyhlásil křesťanský guvernér Texasu tři dny od 22. do 24. dubna za oficiální dny modliteb za déšť.

Nedostatek srážek byl samozřejmě v průběhu dějin a po celém světě vážnou hrozbou pro celé komunity. Stejně nebezpečný je však i opačný extrém – příliš mnoho deště. Vytrvalé lijáky přinášejí plísně, hnilobu a komáry, kteří pak šíří nemoci. Intenzivní déšť může zničit úrodu a způsobit rozsáhlý hladomor, jak se stalo v Evropě během Velkého hladomoru v letech 1315–1322. Silné letní deště tehdy bránily zrnu v dozrávání, takže na podzim nebylo co zasít. Déšť pokračoval až do jara a setí ovsa, ječmene a špaldy bylo nemožné. Tyto deště nezpůsobily jen smrt přibližně tří milionů lidí hladem, ale vedly také k vlně brutálního pronásledování čarodějnic. Čarodějnice byly obviňovány z přivolávání krupobití a bouří, které ničily úrodu. Ať už déšť přináší život, nebo smrt, jeho moc je nepopiratelná.

Dnes máme meteorologické družice, které obíhají naši planetu a pomáhají nám zjistit, kdy bude pršet. Když už déšť přijde, máme nepromokavé bundy, které nás udrží v suchu. V minulých staletích však bylo sledování počasí i ochrana před ním mnohem obtížnější.

Předpovědi počasí ale nejsou žádnou novinkou. Staří Řekové nám zanechali nejstarší zaznamenané pokusy o vědecké studium srážek. Ve svém pojednání Meteorologica popsal Aristotelés srážky jako jeden z prvků cyklu řízeného sluncem, který ovlivňuje také chování vzduchu, země a moře. Dnešní vědci považují za hlavní faktory ovlivňující počasí slunce, oceány, vítr a reliéf krajiny. Aristotelés tedy rozhodně nebyl daleko od pravdy.

Už ve 4. století př. n. l. si různé civilizace uvědomovaly, že čím více o srážkách vědí, tím lépe je dokážou předpovídat. V Indii se používaly mísy jako srážkoměry, zatímco v Palestině se údaje o srážkách po generace pečlivě zapisovaly – šlo o projekt, který trval přes 400 let.

První národní meteorologická síť byla vybudována až v 19. století v Severní Americe. Telegrafní linky tehdy propojily tisíce místních pozorovatelů počasí, kteří shromažďovali a hlásili svá pozorování.

Způsob, jakým se chráníme před deštěm, má také dlouhou historii. Ukazuje se, že téměř každá kultura si vyvinula vlastní metody, jak zůstat v suchu. Skromný deštník se objevuje v téměř každé rané civilizaci. Hrobka z 8. století př. n. l. v antickém městě Gordion v dnešním Turecku obsahuje nejstarší známý deštník. Egypťané si vyvinuli své vlastní typy deštníků a Asyřané dokonce před 3 000 lety sestrojili skládací verzi. Žádný z těchto deštníků však nebyl z nepromokavé látky.

Voděodolný materiál se objevil až v 18. století díky skotskému chemikovi Charlesi Macintoshovi. Po něm je pojmenována i pláštěnka „mackintosh“. Bez jeho vynálezů bychom se nakonec nedočkali ani moderních materiálů, jako je Gore‑Tex, které dnes tak samozřejmě používáme.