Dělejte pauzy

V našem rychlém, moderním světě se z pracovního vytížení stala téměř čestná medaile. Stačí se podívat na množství článků a knih, které nám slibují, že nás naučí být ještě produktivnější. V uších nám zní fráze „čas jsou peníze“ a my se snažíme ze svých dnů vyždímat maximum.

A co uděláme, když se nám konečně naskytne volná chvilka? Samozřejmě se ji snažíme zaplnit. Ať už telefonujeme, vyřizujeme e-maily nebo si stanovujeme nové cíle – cokoliv se zdá být lepší než „plýtvat časem“.

Jaký je výsledek tohoto neustálého shonu? U mnohých z nás bohužel stres a úzkost. Je proto nejvyšší čas naučit se oceňovat výhody toho, když děláme méně, místo abychom dělali víc.

Následující úryvky promění váš pohled na čas a ukážou vám, jak díky pauzám podpořit svou kreativitu, zlepšit vztahy i budoucí vyhlídky. Jak? Jednoduše tím, že si dopřejete pauzu – období, kdy je vaše mysl i pozornost uvolněná a může volně bloumat.

Zapomeňte tedy na všechno, co si myslíte, že víte o produktivitě a úspěchu, a naučte se znovu ožít tím, že stisknete pomyslné tlačítko pauzy.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč jsou líní lidé často neustále zaneprázdnění,
• co nás mohou Španělé naučit o štěstí,
• a jak si z pauzování udělat přirozený zvyk.

Kdy jste se naposledy skutečně zastavili a rozhlédli se kolem sebe?

Při nedávné túře po španělských horách si autor všiml, že jeho přátelé za ním neustále zaostávají – zastavovali se, aby si vychutnali výhled. On sám šel dál a dál, sám. Proč? Protože tu procházku vnímal jako úkol, který je třeba „splnit“, místo jako příjemně strávené odpoledne.

Když přijmeme myšlení zaměřené výhradně na cíle, odřízneme se od potěšení každodenního života. Autor mohl mít cestou na vrchol skvělý čas, jeho přátelé si však výpravu užili mnohem víc než on.

Podobně často zacházíme i s vlastními dětmi, jako by šlo o nekonečnou řadu úkolů, které je třeba odškrtnout. Nakrmíme je, odvezeme do školy, dohlédneme na domácí úkoly – ale jak často se v hektickém rodinném programu opravdu zastavíme a prostě si je užijeme?

Bohužel věnujeme pozornost hlavně našim přeplněným seznamům úkolů a přehlížíme veškerý „negativní prostor“ mezi nimi. A to je škoda, protože právě tento prostor dává našim životům chuť – je to cesta mezi patou hory a jejím vrcholem se všemi příležitostmi k potěšení, které nabízí.

Jak jsme se stali tak posedlí plněním úkolů a dosahováním cílů? Velkou část viny nesou nové technologie a naše nekonečná snaha napodobit stroje.

Stroje jsou navrženy tak, aby pracovaly co nejrychleji a nejefektivněji. Ať už vyrábějí auta, nebo analyzují data, jsou stavěny na opakující se úkoly a stálé pracovní tempo. Lidé ale takto nastavení nejsou. Přesto se od nás očekává, že budeme jejich neúnavnou efektivitu napodobovat.

Obdivně mluvíme o kolezích, kteří jsou „pořád online“. Ve světě e-mailů a instantních zpráv po sobě chceme stále rychlejší reakce – a často hodnotíme spíš rychlost odpovědi než její kvalitu.

V tomto neúprosném prostředí si pauzu spojujeme se sníženou produktivitou a prokrastinací. Stroje se nezastavují, aby si užily výhled – tak proč bychom to měli dělat my?

Jak vlastně definovat pauzu? Může mít mnoho podob. Může to být pět vteřin, kdy se zamyslíte nad otázkou, hodina strávená znovunavázáním kontaktu se starým přítelem nebo třeba roční sabatikl, který si vezmete v práci.

V jádru je pauza přerušením vašeho zaběhnutého rytmu – ať už vypadá jakkoli.

Pauza rozhodně není prázdné nic. Když stisknete tlačítko pauzy, vaše myšlenky se nezastaví a hlava se nevyprázdní. Jen si vytváříte prostor pro jiné myšlenky a pro vnímání věcí, které obvykle míjíte bez povšimnutí.

Autor například pozval přítele, aby s ním strávil víkendovou pauzu v jeho klidné španělské vile. Četli si knihy a nenuceně si povídali o tom, co právě čtou. Na začátku víkendu měl přítel obavy, že bude „neproduktivní“. Na konci si ale uvědomil, že mu pauza přinesla řešení problémů, o nichž ani nevěděl, že je má.

Během pouhých čtyřiceti osmi hodin se jeho duševní nastavení natolik proměnilo, že umožnilo dříve potlačeným myšlenkám vyplout na povrch – myšlenkám, které v běžném provozu vytlačují každodenní starosti.

Nešlo o to, že by ten víkend byl nějak dramatický. Ale jako u všech pauz, ať jsou jakkoli dlouhé, se v něm něco dělo. A to „něco“ bývá často důležité, někdy až hluboké.

Pauza je nezbytnou součástí i v hudbě. Flétnistka při hře dělá krátké pauzy, aby se mohla nadechnout – a pak znovu fouknout do nástroje. Bez těchto přestávek by samotná hudba nemohla existovat.

Pauza nám navíc umožňuje ocenit i jiný druh hudby. Nejslavnější skladba Johna Cage, 4’33”, spočívá v tom, že hudebník po dobu čtyř minut a třiceti tří vteřin sedí u nástroje, aniž by zahrál jediný tón. Výsledek? Místo „prázdného ticha“ začne publikum slyšet zvuky v pozadí, které běžně ignoruje. Čtyři a půl minuty tak stráví intenzivním vnímáním jemné hudby každodenního života.

Podobné situace zdůrazňují zásadní rozdíl mezi lidmi a stroji. Zastavený stroj se prostě vypne. Člověk naopak začne dělat něco jiného – nadechne se, obrátí pozornost jinam. Neskončí – začne znovu, jinak.