Davy a moc

Lidská zkušenost je paradoxní. Často jsme tlačeni a taženi různými směry silami, které nemáme pod kontrolou. Tyto síly byly předmětem analýzy některých z největších géniů dějin. Stačí si vzpomenout na Shakespearova Romea a Julii, kde se zkoumá láska a nenávist, nebo na Freudovu psychoanalytickou analýzu přitažlivosti a odpudivosti.

Elias Canetti si ve své knize Davy a moc může právem činit nárok na to, že dosáhl podobné míry porozumění opakovanému zápasu mezi individualitou a touhou ztratit se v davu. Zkoumá hluboce zakořeněný lidský instinkt a provází čtenáře od pravěkých tlup lovců a sběračů až po vznik globálních náboženství, jako je islám a křesťanství, a moderních národních států.

Tato kniha pomáhá vysvětlit paradox, proč jednotliví lidé – tak hrdí na svou jedinečnost – hledají útočiště ve skupině. V tomto shrnutí se dozvíte, co odlišuje dav od tlupy; jak se vyvinulo udělování příkazů od hrozby smrti k formě úplatku; a proč „davy“ národních států spoléhají na charakteristické symboly, které jejich příslušníky spojují.

Pokud jste někdy spěchali do práce v přeplněném vlaku, který se náhle zastavil, možná jste zažili něco takového: jakmile vlak zastaví, chování lidí se změní. Ještě před pár vteřinami byl každý ponořený do svého malého světa; teď, jak roste frustrace, se najednou objeví pocit soudržnosti. Všichni cítí vztek namířený stejným směrem a všichni chtějí totéž – aby se vlak znovu rozjel.

To je výmluvný příklad toho, jak se formuje dav. Dav není jen velký počet lidí – je to masa, v níž se členové začnou navzájem ztotožňovat. V tu chvíli lidé vstupují do něčeho, co je víc než pouhý součet jednotlivců: do davu. Vzniká pocit rovnosti. Každý člen má stejný status, bez ohledu na dřívější rozdíly.

To jsou obecné rysy všech davů, existují však i specifické typy davů. Canetti rozlišuje pět druhů podle jejich emocionálního obsahu.

Začněme provokativním davem. Tento typ davu má jasný cíl – zabít svůj vybraný objekt. Klasickým příkladem je dav, který volal po ukřižování Ježíše Krista.

Dále tu máme útěkové davy. Ty se formují, když je skupina lidí vystavena společné hrozbě. Jakmile nebezpečí pomine, dav se rozpadá.

Třetím typem jsou prohibiční davy. Jejich účelem je odmítnutí či zablokování – pomyslete na stávkující pracovníky, kteří drží stávkovou linii.

Revoluční davy jsou rovněž vzpurné, ale jejich cílem je svrhnout stávající mocenské hierarchie. Takové davy vznikají, když otroci povstanou proti svým pánům nebo když vojáci obrátí zbraně proti svým důstojníkům.

Nakonec tu máme oslavné davy. Jejich cílem je společné sdílení požitků v duchu rovnosti, typicky v podobě okázalých slavností s hojností jídla.

Vraťme se k tomu, co mají všechny tyto typy davů společné. Existují čtyři znaky, které definují každý dav.

Prvním je růst. Jakmile dav vznikne, má tendenci se rozšiřovat; „chce“ přitáhnout další lidi, aby se k němu připojili.

Druhým znakem je rovnost. Jakmile se dav utvoří, jsou si všichni jeho členové rovni.

Třetím znakem je hustota. Davy jsou obvykle těsné – těla se tisknou k sobě a nic nesmí tuto blízkost narušit ani členy od sebe oddělit.

A konečně každý dav má cíl. Bez účelu se dav rozptýlí a lidé se znovu stanou jednotlivci, kteří se starají o své osobní záležitosti. Jakmile byl například Ježíš ukřižován, dav, který volal po jeho krvi, se rozešel a jeho členové se vrátili ke svým běžným životům.

Odkud tedy davy pocházejí? Koneckonců, lidé nežili vždy ve velkých městech s tisíci či dokonce miliony obyvatel. Davy mají své kořeny ve starší formě lidského sdružování: ve smečce, respektive tlupě.

Smečky existovaly dávno předtím, než se objevily davy. Můžeme je vysledovat až do doby, kdy naši předkové žili pasteveckým a kočovným způsobem života. Na rozdíl od davů nejsou smečky definovány růstem. Smečka je izolovaná skupina obklopená divočinou. Zkrátka neexistují další lidé, kteří by se k ní mohli připojit. To je jeden z hlavních rozdílů mezi davy a smečkami.

Dalším rozdílem je hustota – davy jsou mnohem hustší než smečky. Co mají společné, jsou rysy rovnosti a směru, o nichž byla řeč v předchozí kapitole.

Podívejme se blíže na čtyři různé typy smeček.

První a nejpřirozenější je lovecká smečka, definovaná svým cílem zabít kořist – obvykle zvíře příliš velké nebo nebezpečné na to, aby na něj jednotlivec zaútočil sám.

Druhým typem je válečná smečka. Ta se lovecké smečce podobá, ale s jedním zásadním rozdílem: jejím cílem není zabíjet zvířata, nýbrž jiné lidi a jiné smečky.

Třetím typem je žalozpěvná smečka, která vzniká, když některý člen skupiny zemře a je tak odtržen od celku. Úkolem této smečky je truchlit nad ztrátou života, zajistit pokračující jednotu skupiny a v mnoha případech vykonat poslední obřady, jež mají chránit duši zesnulého.

Nakonec je tu rozrůstající se smečka. Jak název napovídá, taková smečka usiluje o růst, chce expandovat. Právě zde nacházíme kořeny davu. Svět se však nejprve musel stát dostatečně zalidněným a propojeným, aby se tento pud mohl naplno projevit.