Da Vinciho prokletí

Leonarda da Vinciho už jistě znáte. Byl to univerzální génius – malíř, sochař, architekt i anatom. Nikdy se nespecializoval na jednu konkrétní oblast, a v jeho době to nebyl velký problém. Dnes je však situace výrazně jiná. Zdá se, že společnost už nemá pro „da Vinciovské“ lidi – tedy renesanční muže a ženy naší doby – mnoho pochopení ani prostoru.

Tito lidé se zpravidla nikdy nedostanou tak daleko, aby v jedné oblasti dosáhli skutečného mistrovství, a v dnešní vysoce komplexní znalostní společnosti pak působí téměř zastarale. Nemusíte se ale bát – tyto úryvky vám pomohou pochopit, proč někteří lidé (patříte mezi ně i vy?) nedokážou najít cestu k úzké specializaci, a možná ještě důležitější je, že vám ukážou, jak toto „prokletí“ překonat.

V tomto shrnutí zjistíte, proč konkurence pravděpodobně ochromuje jakoukoli vaši touhu po specializaci, jak rozpoznat činnost, která da Vinciho prokletí zlomí, a proč byste měli rozlišovat mezi aktivitami typu kráva, pes a hvězda.

Lékaři specializovaní na operace páteře, psychologové zaměření na adolescentní schizofrenii, fyzici zkoumající gravitační vlny – seznam specialistů v dnešní společnosti je dlouhý, a to z dobrého důvodu. Odborníci nikdy nebyli důležitější než dnes.

Od dob da Vinciho v šestnáctém století množství znalostí prudce narostlo. A jak se znalosti hromadí, roste i význam úzce vymezených odborných dovedností. Vezměme si například chirurga páteře. Složitá stavba páteře vyžaduje při operaci naprostou přesnost. K tomu je zapotřebí mnoho let specializovaného výcviku, aby chirurg získal dovednosti nutné k tomu, aby neudělal ani jednu chybu.

To znamená, že někdo, koho přitahuje chirurgie páteře, ale zároveň by chtěl mistrně hrát na housle a stát se špičkovým kuchařem, bude muset učinit těžké rozhodnutí: pokud chcete zvládnout vysoce komplexní dovednost, můžete se naplno věnovat jen jedné věci.

Právě to je vnitřní konflikt všech multitalentovaných lidí. Cítí silnou potřebu uplatnit všechny své talenty, ale zároveň se obávají, že na to nemají dost času. Bývají velmi zvědaví, ale mají potíže zavázat se k dlouhodobé praxi, kterou mistrovství vyžaduje.

Nadchnou se pro nový obor a s velkou vášní se do něj pustí. Jakmile však zvládnou základy, počáteční kouzlo vyprchá. Vezměme si autora jako příklad. V osmnácti letech se zamiloval do klasické hudby a začal se učit na housle. Jenže už po několika měsících jeho zájem ochabl, přestal chodit na hodiny a vrhl se na něco jiného.

Jasný směr v životě nám dává pocit smyslu. Lidé typu da Vinciho se však kvůli svým mnoha talentům často žádným pevným směrem neřídí – opakovaně mění zaměření a přepínají mezi zaměstnáními i koníčky.

Proč tomu tak je? Hlavním důvodem je strach z konkurence. Pro mnoho lidí je přítomnost soupeře motivací, která je žene k dalšímu rozvoji. U da Vinciovských osobností to ale neplatí. Jejich obava z konkurence je vede k tomu, že daný obor opouštějí právě ve chvíli, kdy začíná být opravdu zajímavý.

Začnou se učit novou dovednost – a přestanou ve chvíli, kdy už umějí dost na to, aby si mohli říct, že kdyby chtěli, dokázali by se v ní výrazně zlepšit. Kdyby například zkusili basketbal, trénovali by jen do té doby, než by si mohli říct: „To není tak těžké – kdybych chtěl, mohl bych se stát skvělým basketbalistou.“ V tomto bodě obor opustí, aby si uchovali vysoké sebevědomí, aniž by se museli poměřovat s ostatními.

To souvisí i s jejich strachem z kritiky. Nechtějí si připustit, že každý mistr začíná jako žák, a bojí se zpětné vazby, která je pro růst nezbytná. Když se tedy situace zkomplikuje, místo aby udělali další krok kupředu, často raději změní obor.

Tento nedostatek směru však lidi typu da Vinciho činí nešťastnými. Neschopnost věnovat se jedné konkrétní oblasti je odsuzuje k povrchnímu porozumění. I když mohou vědět něco o mnoha oborech, nakonec se cítí jako „všeználci, ale mistři ničeho“.

Po letech přeskakování z jedné oblasti do druhé mají často pocit, že promarnili čas. Nasbírali sice spoustu znalostí, ale málo hloubky – a především stále netuší, jaké je jejich skutečné poslání. A jak se blíží střední věk, jejich zoufalství roste: uvědomují si, že času ubývá, a přesto stále nevidí cestu, jak všechny své talenty propojit.