Da Vinciho duch

Vitruviánský muž patří k nejznámějším kresbám všech dob. Tento skvost, který Leonardo da Vinci vytvořil před pěti stoletími, zobrazuje mužské tělo dokonale uspořádané uvnitř čtverce a kruhu a je mistrovským dílem geometrie i anatomie.

Zastavili jste se ale někdy a zamysleli se nad tím, proč Leonardo tuto podobiznu vytvořil? Poznání důvodů, které ho k tomu vedly, a způsobu, jakým postupoval, nám může mnoho prozradit o klíčových myšlenkách a přesvědčeních, jež formovaly renesanci. Následující kapitoly vám ukážou, jaké tyto ideje a víry byly.

V tomto shrnutí se dozvíte, že k tomu, abyste se stali géniem, nepotřebujete univerzitní titul; že zpochybňování autorit je stejně důležité jako jejich respektování; a také jaký tajný význam se skrývá za Leonardovým obrazem Vitruviánského muže.

Byli jste někdy v Římě? I pokud ne, možná znáte architekturu starověkého Říma – některé z tehdejších staveb stojí dodnes. Existuje několik důvodů, proč tyto stavby přežily, a jedním z hlavních jsou záměry a myšlenky, které za nimi stály.

Architektura starověkého Říma měla ohromovat a působit jak na lidi, tak na bohy. I po pádu Říma dál inspirovala, a to i v renesanční době Leonarda da Vinci.

V prvním století před naším letopočtem se Caesar Augustus stal prvním římským císařem. Rozhodl se, že hlavní město potřebuje proměnu, aby znovu potvrdilo svou moc. V době jeho nástupu k moci byl Řím v chaosu: roky válek, politického zmatku a špatné správy zanechaly město v troskách.

Augustus byl přesvědčen, že za úpadkem Říma stojí nedostatek úcty jeho obyvatel k bohům – Římané byli podle něj trestáni za to, že nechali své náboženské tradice upadnout a chrámy chátrat. Proto nešetřil náklady. Vznikly monumentální nové chrámy i další impozantní stavby z mramoru. Velkolepé a okázalé budovy měly uklidnit mocné bohy a zároveň pozvednout postavení Říma v očích smrtelníků.

Tato architektura měla ohromovat jednu generaci za druhou. Nebylo to však jediné dědictví Říma. V době renesance lidé obdivovali také římské odhodlání shromažďovat a systematizovat znalosti. Augustus miloval pořádek, a to vedlo ke vzniku příruček a souborů pravidel, které se snažily propojit různé oblasti vědění do uceleného systému.

Římané měli pro tyto katalogizované a uspořádané soubory znalostí název corpus. Marcus Vitruvius Pollio pracoval pod Augustem jako architekt a vojenský inženýr. Když si všiml, že neexistuje žádné corpus věnované architektuře, rozhodl se tuto mezeru zaplnit. Kolem roku 25 př. n. l. dokončil dílo Deset knih o architektuře a věnoval je Augustovi.

Dnes existuje nespočet příruček a návodů, do kterých se můžete podívat, pokud chcete například přistavět k domu novou místnost. Jen málokterá kniha vám však zároveň vysvětlí, proč je architektura vnímána jako božské poslání.

Přesně to ale Vitruviovy Deset knih o architektuře dělají: spojují praktické stránky stavitelství s hlubokými a filozofickými úvahami o tom, proč vůbec stavět.

Jednou z Vitruviových nejdůležitějších myšlenek bylo, že všechny stavby se v zásadě skládají z kruhů a čtverců. Nešlo jen o jednoduchou geometrii – Vitruvius tím vyjadřoval metafyzické a filozofické tvrzení. Pro něj byl kruh symbolem jednoty, celistvosti, božského a kosmického řádu.

Podobnou myšlenku nacházíme i u Platóna. V dialogu Timaios přirovnává kosmos ke kouli – nejdokonalejšímu a nejuspořádanějšímu tvaru. Pokud byl kruh kosmický a božský, pak čtverec byl vnímán jako jeho pozemský a světský protějšek. Jeho čtyři strany dokonale reprezentovaly čtyři světové strany: sever, jih, východ a západ.

Vitruvius považoval čtverec a kruh za dva ideální tvary a spatřoval mezi nimi spojitost i s další božskou formou – lidským tělem. Vždyť Bůh stvořil člověka k obrazu svému, a lidské tělo by proto mělo sloužit jako jakýsi zdrojový kód harmonického designu.

Z toho vzešla myšlenka zobrazit mužské tělo s rozpaženýma rukama a rozkročenýma nohama tak, aby dokonale zapadalo do klasických tvarů kruhu a čtverce. Tato představa vedla k pojmu mikrokozmu: lidské tělo je chápáno jako obraz a zmenšenina širšího vesmíru.

Architektura a design začaly tyto hluboké myšlenky přijímat. Chrámy se nyní stavěly s ohledem na lidské tělo, aby byly lépe sladěny s nebeským řádem. Vitruvius napsal, že chrám by neměl být konstruován „pokud přesně neodpovídá principu vztahujícímu se k údům dobře utvářeného muže“.