Ctnost sobectví

Myslíte si, že slova „egoistický“ a „morální“ jsou protiklady? Většina lidí by souhlasila. Pokud jednáte egoisticky a pouze ve vlastním zájmu, přece určitě nejednáte morálně, že? Jenže text, z něhož tyto úryvky vycházejí, s tím nesouhlasí. Tvrdí, že péče o vlastní blaho není jen přirozená – je to základ veškerého morálního hodnocení a základ samotného života.

Tyto úryvky předkládají argumenty, které míří ke kořenům současné etiky. Od přesvědčení, že bychom měli vždy pomáhat ostatním, až po myšlenku, že morálka je čistě subjektivní – berou běžné morální jistoty a obracejí je naruby. Ať už se s tímto pohledem nadšeně ztotožňujete, nebo si s rozčarováním povzdechujete, pravděpodobně se vás nějak dotkne.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč má morálka objektivní základ; proč některá práva zkrátka nemohou koexistovat; a proč byste se neměli vždy snažit pomáhat ostatním.

Většina lidí se shodne na tom, že vkus je subjektivní. Někteří mají rádi pikantní jídla – jiní je nemohou vystát. Někteří dávají přednost hutným dezertům – jiní raději sáhnou po něčem lehčím. Celkově tyto preference nezpůsobují velké potíže. Jsme spokojeni s tím, že žijeme a necháváme žít, a netrváme na tom, že naše chutě jsou objektivně „správné“.

Ale co když jde o něco vážnějšího? Co morálka? Je i ta jen osobní preference? Jinými slovy: jsou etická přesvědčení čistě subjektivní? Nebo je můžeme skutečně zakotvit v tvrdých faktech?

Klíčová myšlenka zní: Morálku lze určit objektivně.

Podle autora není morálka jen otázkou vkusu. Otázka dobra a zla vychází z faktů o životě. Jak to? Člověk je organismus jako každý jiný. A stejně jako všechny živé bytosti čelí v každém okamžiku dvěma jasným možnostem: životu, nebo smrti. Pokud nechceme zemřít, přirozeně volíme život.

Tato volba je zásadní, protože závazek k životu nám poskytuje měřítko, podle něhož můžeme hodnotit své činy. Tento bod stojí za to prozkoumat podrobněji. Tím, že se rozhodneme přežít, si stanovujeme základní hodnotu – život. A s touto jedinou hodnotou vzniká přirozený etický rámec.

Jak tento rámec vypadá? Je to docela jednoduché: co nám pomáhá přežít, je dobré, a co naši existenci ohrožuje, je špatné.

To všechno zní poměrně jasně. Problém je v tom, že lidé si ne vždy dokážou říct, které činy jim pomohou přežít a které je ohrozí. Nemůžeme se spoléhat jen na instinkty, abychom rozeznali jedovaté bobule od jedlých nebo opravdové přátele od zrádců. To jsou otázky, které si musíme vyřešit sami.

Jinými slovy: abychom si mohli vybírat mezi dobrými možnostmi, které nás udržují naživu, a špatnými možnostmi, které naše přežití ohrožují, musíme využít svou schopnost rozumu. Samozřejmě se můžeme mýlit a skončit u hloupých rozhodnutí. To však nemění nic na faktech morálky. Některá rozhodnutí jsou pro nás objektivně dobrá – a jiná jsou objektivně špatná.

Máme tedy základní a objektivní morální princip. Protože jsme oddáni životu, je vše, co náš život zachovává, morálně dobré, a vše, co ho ohrožuje, je morálně špatné.

To je nová koncepce etiky, která se výrazně liší od toho, co si myslí většina lidí. Podle běžného názoru je nejvíce „morální“ ten čin, který je nejméně egoistický. Jinými slovy, většina lidí se domnívá, že dobrý člověk jedná vždy nezištně, zatímco špatný člověk sleduje pouze své egoistické touhy.

Autor však tvrdí, že jde o falešný pohled na morálku, protože ignoruje naši přirozenou povinnost starat se o vlastní zájmy.

Klíčové poselství zní: Egoismus je dobrý – pokud je racionální.

Podle autora je každý člověk „cílem sám o sobě“. To je stará myšlenka v morální filosofii, ale v kontextu morálky zaměřené na vlastní zájem získává nový význam. Pokud jsou lidé „cíli sami o sobě“, znamená to, že mají hodnotu sami o sobě. Jinými slovy, neexistují proto, aby uskutečňovali osobní plány druhých.

Tato myšlenka nám ale říká ještě něco víc. Pokud ostatní lidé neexistují jen proto, aby nás dělali šťastnými, pak ani my neexistujeme proto, abychom dělali šťastné ostatní. Každý člověk má odpovědnost pečovat o své vlastní blaho. A jen s tímto principem na paměti lze žít skutečně morálně.

To někdy lidi mate. Pokud je morální sledovat vlastní zájmy, znamená to, že cokoliv, co vás potěší, je morálně dobré? Rozhodně ne. Ne všechno, co nám dělá potěšení, je skutečně v našem zájmu. A ne všechno, co chceme, je racionální touha – někdy jde o nebezpečný rozmar.

Žít morálně tedy znamená učinit několik důležitých rozhodnutí – a přijmout poměrně velké břemeno. Znamená to také využívat svou schopnost rozumu. Pokud se řídíme iracionálními touhami, často si ubližujeme a podkopáváme svůj závazek k životu. Když však používáme rozum k hledání svého skutečného vlastního zájmu, usilujeme o nejvyšší morální dobro.