Čtenáři, vraťte se domů

Doba, kdy existoval jasný rozdíl mezi našimi digitálními životy a tím, čemu se říkalo IRL – „in real life“, tedy „v reálném životě“ – je dávno pryč. Dnes jde o dvě strany téže mince. Sdílíme své údajně offline aktivity a s přáteli, kolegy i rodinou probíráme to, co jsme viděli a četli online.

Kritici tvrdí, že to má devastující dopad na společnost. Spíme méně, jsme čím dál úzkostnější, víc se hádáme a – v konečném důsledku – ztrácíme kontakt s realitou. Stojíme tedy skutečně tváří v tvář totálnímu kolapsu civilizace?

Americká neurovědkyně a autorka Maryanne Wolf si to nemyslí – alespoň zatím ne. Jako odbornice na „čtecí mozek“ viděla, co s naší schopností v klidu sedět a soustředit se na jedno téma déle než pět minut dokáže udělat digitální závislost. To má vážné společenské důsledky: testování rané gramotnosti je koneckonců jedním z nejspolehlivějších ukazatelů, zda dítě dokončí vzdělání, nebo skončí ve vězení.

Takové problémy jsou podle ní řešitelné. Řešení však nespočívá v romantickém návratu k přírodě a úplném odmítnutí digitálních technologií. Místo toho bychom se měli mnohem víc zaměřit na to, jak děti učíme číst – a tím i hluboce a udržitelně myslet. Tuto dovednost mohou rozvíjet jak digitální, tak analogová média; klíč je v tom vědět, které médium v jakém kontextu funguje a proč.

V následujících kapitolách se dozvíte, proč naše mozky tak silně reagují na návykové prvky online kultury; jak se lidé poprvé naučili číst a proč se zdá, že tuto schopnost znovu ztrácíme; a co nás může Aristoteles naučit o pěstování zdravějšího vztahu k novým médiím.

Lidský mozek je pozoruhodný stroj schopný nejrůznějších úžasných výkonů. Část z toho je vrozená: rodíme se s geny, které našemu tělu i mysli umožňují získat určité přirozené schopnosti bez cíleného učení. Většina lidí se například narodí se schopností vidět a slyšet a s ohromnou kapacitou osvojit si jazyk. Stačí si vybavit, jak malé děti „nasávají“ řeč tím, že napodobují zvuky lidí kolem sebe.

Čtení je ale úplně jiný případ. Na rozdíl od mluvení není v mozku geneticky zakódované. V tomto ohledu se mnohem víc podobá naší schopnosti chápat a používat čísla: jde o kulturní vynález, nikoli o vrozenou vlastnost.

Naši předkové začali číst teprve před zhruba 6 000 lety, což z hlediska lidské evoluce představuje poměrně nedávný přírůstek do našeho kognitivního „nástrojového kufříku“. Jak se tedy naučili číst oni – a jak se to učíme my?

Abychom na to odpověděli, musíme se podívat blíž na neurovědu. Když se učíme číst, mozek vytváří novou síť speciálně určenou pro tento úkol. Je to projev neuroplasticity – schopnosti mozku přeuspořádávat a přesměrovávat existující neuronové sítě a vytvářet zcela nové.

Tato „stavba v mozku“ probíhá po celý život. Mozek neustále nově propojuje skupiny buněk. Každá z těchto skupin se podílí na rozvoji vznikající dovednosti, například čtení, a společně vytvářejí nový okruh.

Proces urychluje to, že mozek využívá už existující sítě, které zajišťují příbuzné funkce. Čtení tak například čerpá z buněčných skupin spojených s jazykem a zrakem. Protože se však sítě vytvářejí v reakci na konkrétní potřeby, a ne podle nějakého předem daného „plánu“, vznikají u každého člověka mírně odlišné neuronové okruhy. Jejich výsledná podoba závisí na tom, co čteme a v jakém jazyce.

To znamená, že obvody v hlavě člověka, který čte znakové písmo, například čínský mluvčí, budou uspořádány jinak než u někoho, kdo je zvyklý na abecední písmo, jako je angličtina nebo arabština.

Neuroplasticita zároveň znamená, že se naše čtenářské schopnosti v průběhu času mění. V dalších kapitolách uvidíme, jak se proměňují v reakci na nástup digitálního věku.

Každý, kdo někdy jen přelétl stránku časopisu nebo zběžně prolistoval noviny, ví, že to není totéž jako soustředěné, důkladné čtení. V čem přesně je rozdíl?

Podívejme se na hluboké čtení. Jak napovídá název, jde o způsob čtení, při němž se do textu noříme, místo abychom jen klouzali po povrchu. Přesněji řečeno, spouští celou řadu jedinečných procesů.

Když čteme do hloubky, vytváříme si v mysli obrazy, které nám pomáhají porozumět tomu, co čteme, i když tyto obrazy nejsou v textu výslovně popsány. Ukažme si to na slavném šestislabičném příběhu Ernesta Hemingwaye: „Na prodej: dětské botičky, nikdy nenošené.“

Text je velmi strohý, ale představa těchto nepoužitých, a teď už zbytečných botiček okamžitě dodává příběhu hloubku. Čtenáře napadne obraz nadšených budoucích rodičů, kteří koupili boty pro dítě, jež se nikdy nenarodilo, nebo zemřelo krátce po porodu. To je skvělý příklad toho, jak využíváme své znalosti světa k zaplňování mezer v tom, co čteme.

Když takto vytvářené obrazy vedou k domýšlení širšího příběhu, nastupuje další proces hlubokého čtení: přijímání perspektivy. Jakmile si začneme představovat kontext, který Hemingwayův příběh záměrně vynechává, ocitáme se uvnitř příběhu a zapojujeme se do toho, co teolog John S. Dunne nazývá „překročením“. V podstatě to znamená vidět věci očima někoho jiného – v tomto případě majitele botiček – a snažit se rekonstruovat, co cítí a co si myslí.

Tato empatie je pro čtení jedinečná: právě čtení nám umožňuje vidět svět z pohledu druhých a vcítit se do toho, čím procházejí. Tím se uzavírá to, co Dunne označuje jako „návrat“. Jakmile se vrátíme ke své obvyklé perspektivě první osoby, zjišťujeme, že se náš smysl pro empatii rozšířil díky tomu, že jsme se pokusili nahlédnout svět očima někoho jiného.

A tady se dostáváme k znepokojivé skutečnosti: čím méně se věnujeme hlubokému čtení, tím méně empatičtí pravděpodobně budeme. A už dnes existují důkazy, které to potvrzují. Studie Stanfordovy univerzity z roku 2011, která zkoumala empatii u vysokoškoláků, dospěla k závěru, že empatie mezi mladými lidmi za posledních dvacet let klesla o 40 procent – zejména v poslední dekádě.

Sherry Turkle z Massachusettského technologického institutu to přičítá nárůstu času stráveného online, který lidi odvádí od skutečných mezilidských vztahů. To mění způsob, jakým se k druhým vztahujeme, i naši schopnost se do nich vcítit.