Co se stalo

Když Hillary Clintonová v dubnu 2015 oznámila svou prezidentskou kandidaturu, demokraté po celých Spojených státech byli nadšení. Teď mohla dokončit to, co začala už v roce 2008, kdy v souboji o nominaci Demokratické strany prohrála s Barackem Obamou.

Od samého začátku působila kampaň Hillary Clintonové jako dobře promazaný stroj. Jak se ale blížil den voleb a Donald Trump nečekaně získal nominaci Republikánské strany, začaly se objevovat trhliny. Ve srovnání s Trumpem a Berniem Sandersem mnozí vnímali Clintonovou jako odtažitou a neosobní. A jaké vlastně bylo její hlavní poselství?

Navzdory těmto problémům ji většina průzkumů až do samotného konce považovala za jasnou favoritku. Co se tedy stalo? Tyto úryvky nabízejí podrobnou analýzu kampaně Hillary Clintonové a ukazují síly a okolnosti, které ji nakonec srazily.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak ruští hackeři pomohli Trumpovi vyhrát volby, co si George W. Bush pomyslel o Trumpově inauguračním projevu a jakou radu Clintonová dává každému, kdo ztratil naději v politiku.

Kdybyste prohráli volby s Donaldem Trumpem, pravděpodobně byste se raději vyhnuli tomu stát v zimě venku a poslouchat jeho přísahu a inaugurační projev. Pokud jste ale Hillary Rodham Clintonová, považujete za svou povinnost se inaugurace zúčastnit, i když byste byla raději na milionu jiných míst.

Americká politika má řadu hrdých a vznešených tradic a mírové a důstojné předání moci je jednou z nejdůležitějších. Mnoho přátel Clintonové jí radilo, aby na Trumpovu inauguraci nejezdila, ale jako bývalá ministryně zahraničí a bývalá první dáma prezidenta Billa Clintona by svou nepřítomností vyslala velmi problematický signál.

Před inaugurací Clintonová mluvila s bývalými prezidenty Jimmym Carterem a Georgem W. Bushem – oběma muži, kteří k novému prezidentovi také necítili respekt. Vědomí, že budou stát po jejím boku, jí dodalo potřebnou oporu.

Po Trumpově podivném a temném inauguračním projevu, v němž použil výraz „americká jatka“ (American carnage), měl George W. Bush výstižnou reakci: „To bylo nějaké divné.“ Clintonová by samozřejmě pronesla projev úplně jiného tónu. Vnímá prezidentskou inauguraci jako příležitost povzbudit a sjednotit zemi. Když si představuje Spojené státy, nenapadají ji slova jako „americká jatka“. Místo toho vidí lidi, kteří se hned následující den vydali na Pochod žen, jenž Trumpovu inauguraci zastínil.

S miliony účastníků ve městech po celé zemi – od New Yorku po Los Angeles a od Wyomingu po Aljašku – se Pochod žen stal největším koordinovaným protestem v dějinách USA. Clintonová ho sledovala ze svého domova v Chappaqua ve státě New York a prožívala ho jako dokonalou terapii po předchozím dni. Přála si být mezi pochodujícími, ale věřila, že je správné nestrhávat na sebe pozornost a nechat vyniknout to, co země v tu chvíli potřebovala nejvíc: nové hlasy.

9. listopad 2016 je den, na který Hillary Rodham Clintonová jen tak nezapomene. Většina lidí do něj vstupovala v poměrně optimistické náladě, ale do jedné hodiny ráno se atmosféra dramaticky změnila.

Vše se začalo točit kolem tří států: Michiganu, Wisconsinu a Pensylvánie. A pak přišel poslední hřebík do rakve – ve 1:35 ráno agentura Associated Press přiřkla Pensylvánii Trumpovi.

Být nucena zavolat Trumpovi a poblahopřát mu k vítězství bylo těžké, ale možná ještě těžší bylo zvednout telefon a zavolat prezidentu Baracku Obamovi, aby se mu omluvila, že ho zklamala. Když mu ta slova říkala, svíral se jí hrdlo, ale Obama byl jako vždy laskavý. Řekl jí, že nemá důvod cítit se provinile a že život po volbách půjde dál.

Jak se Clintonová naučila, klíčem k vyrovnání se s porážkou je nepropadnout cynismu. Důležité je také neizolovat se a dovolit přátelům, aby poskytli útěchu a ujištění. Velmi jí pomohlo, když slyšela od přátel, kteří jí psali, jak je zklamání z výsledku motivovalo k tomu, aby začali něco dělat. I to jí pomohlo nepropadnout temnotě.

Jeden den strávila v ústraní, ale pak se vrátila k práci. Prvním úkolem bylo podepsat děkovné dopisy 4 400 členům její kampaně a zajistit, aby všichni dostali zaplaceno a měli zdravotní pojištění až do konce roku.

Dalším dobrým způsobem, jak držet cynismus na uzdě, je uspořádat něco na způsob irského pohřbu, kde se smutek vyrovnává oslavou – přesně tak to Clintonová udělala, když pro své spolupracovníky zorganizovala povolební večírek. Jak jí poradil jeden přítel, ani sledování první série seriálu Friday Night Lights se sklenkou dobrého chardonnay není špatná terapie.

Clintonová si také dopřála dost slz, ale dbala na to, aby její hněv byl hnací silou, nikoli aby ji ovládl. Často chodila na dlouhé procházky s Billem, při nichž spolu mluvili a snažili se pochopit, co se vlastně stalo.

Abychom se dostali k jádru věci, je potřeba vrátit se na začátek…