Co nás spojuje

V dnešní době se zdá, že jen málo Američanů má naději na budoucnost své země. Ať už jsou mladí nebo staří, muži či ženy, levicově nebo pravicově smýšlející, vypadá to, že existuje jen jedna věc, na které se občané USA shodnou – totiž že situace se bude jen zhoršovat.

Odkud se tento pesimismus bere? Jsou věci skutečně tak špatné? Neexistuje v americkém charakteru žádný zdroj, který by mohl zemi znovu nasměrovat k solidaritě a úspěchu?

Tyto úryvky se snaží na tuto otázku odpovědět tím, že zkoumají vše, co z Ameriky dělá zemi hodnou obdivu. Ani na okamžik nezapomínají na temné kapitoly amerických dějin, zároveň však načrtávají zítřek pevně vystavěný na silných stránkách včerejška.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak USA pomohly vymýtit jednu z nejhorších nemocí na světě, co nám muzikál Hamilton může říci o americkém umění a proč je imigrace stejně „americká“ jako jablečný koláč.

Četli jste někdy román George Orwella 1984? Vypráví příběh o společnosti, která se zcela vymkla kontrole – o světě, kde bezbřehá propaganda vládne všemu, historie je neustále přepisována a pojem objektivní pravdy ztratil jakýkoli smysl.

Zní vám to povědomě? Pokud vám tato dystopie připomíná svět, ve kterém dnes žijeme, nejste sami. Nová generace čtenářů objevila Orwellův příběh právě proto, že má pocit, že ponurá společnost, kterou si autor představoval, se už začíná rýsovat ve Spojených státech.

Naštěstí existuje jeden zásadní faktor, který pomáhá zabránit vzniku represivní atmosféry, jakou popisuje 1984. Podle autora je to americký tisk – novináři, komentátoři a političtí reportéři, kteří dlouhodobě činí mocné odpovědnými za jejich činy.

Klíčové poselství zní: Svobodný a neohrožený tisk je pro blaho Ameriky nezbytný.

Po porážce Britů se otcové zakladatelé pustili do tvorby americké ústavy s mimořádnou pečlivostí. Jejich hlavním cílem bylo vytvořit vládu s omezenými pravomocemi – s kontrolními mechanismy, které by udržely potenciální diktátory na uzdě. Právě k tomu směřoval první dodatek k ústavě, jehož úkolem bylo zaručit svobodu tisku.

V průběhu staletí byla Amerika vždy nejsilnější ve chvílích, kdy se její novináři cítili oprávněni zpochybňovat a prověřovat kroky politických vůdců.

Nejste přesvědčeni? Podívejte se, co se může stát, když novináři přestanou klást nepříjemné otázky – například v době, kdy USA v roce 2003 napadly Irák. Tisk měl tehdy důkladně prověřit argumenty vlády. Byla válka skutečně nutná? Měly se Spojené státy opravdu obávat, že Irák vlastní „zbraně hromadného ničení“?

Takové otázky kladlo příliš málo novinářů. Většina se spokojila s tím, že jednoduše převzala argumenty těch, kdo byli u moci. Válka v Iráku nakonec destabilizovala už tak napjatý region. V posledních letech jsme byli svědky brutální občanské války v Sýrii, vzestupu Íránu jako regionální velmoci a zrodu ISIS i dalších teroristických skupin. Možná bychom některým z těchto krizí dokázali předejít, kdybychom si tehdy válku proti Iráku dvakrát rozmysleli.

To je lekce, na kterou je dobré nezapomínat. Když jsou novináři zastrašováni vysoce postavenými volenými představiteli a tisk je neustále shazován jako „fake news“, stojí za to se zamyslet nad tím, co se stane, když média rezignují na svou roli. Jak nám ukazuje příklad Iráku, málokdy to skončí dobře.

Zkoušeli jste někdy pátrat po svých předcích? Pokud ano a jste Američan, pravděpodobně jste zjistili, že vaše rodina není v USA zase tak dlouho. Většina Američanů má kořeny jinde – dokonce i původní obyvatelé Ameriky se považují za ty, kdo na kontinent přišli přes pevninský most z Asie.

Nedává proto smysl kritizovat imigranty za to, že jsou „neameričtí“. Naopak – nic není americkému charakteru bližší než samotná imigrace se všemi fascinujícími kulturními, sociálními a rasovými rozmanitostmi, které do USA přinesla.

Klíčové poselství zní: Imigrace byla vždy jedním z určujících znaků americké zkušenosti.

Debata o imigraci je samozřejmě složitá a často znamená vyrovnávat se s velmi citlivými otázkami. Některé obavy jsou přitom zcela legitimní. Koneckonců, USA nemohou přijmout každého, kdo chce emigrovat – země jednoduše nemá neomezené zdroje. Jak bychom se tedy měli vypořádat s nelegálními migranty, například s těmi, kteří překračují jižní hranici nebo zůstávají v zemi po vypršení platnosti víza? Jak můžeme omezit takovou imigraci, která tlačí mzdy dolů? A jak najít správnou rovnováhu mezi vstřícností k žadatelům o azyl a ochranou národní bezpečnosti?

To všechno jsou obtížné otázky, které si zaslouží důkladné promyšlení. Vedle práva, ekonomiky a bezpečnosti je však třeba zvažovat i další rovinu. Jak všichni víme, diskuse o imigraci se dotýkají také emotivnějších témat – rasy, kultury či náboženství.

Ani to není nic nového. V polovině devatenáctého století došlo k výraznému nárůstu imigrace z Číny, podnícenému poptávkou po pracovní síle v kalifornských zlatých dolech. Tito imigranti vykonávali zásadní práci, mimo jiné při pokládání kolejí západní části transkontinentální železnice. Navzdory svému přínosu se však setkávali s otevřeným nepřátelstvím. Nakonec byl v roce 1882 přijat Zákon o vyloučení Číňanů, který příliv čínských dělníků do země prakticky zastavil.

Bohužel, předsudky, které stály za takovými zákony, v Americe přetrvávají dodnes. V současnosti se mnozí američtí muslimové setkávají s podezřívavostí, nepřátelstvím a diskriminací pouze kvůli svému náboženství. Stejně jako v případě čínských imigrantů jsou však tyto obavy zcela neopodstatněné.

Bez imigrace by totiž Amerika vůbec neexistovala.