Civilizace

Kdybyste se v patnáctém století mohli vydat na cestu kolem světa, pravděpodobně by na vás větší dojem udělaly civilizace Orientu než ty evropské. Společnosti na Východě byly kulturně i technologicky vyspělejší než jejich evropské protějšky. Evropa byla ve skutečnosti relativně zaostalá a zmítaná konflikty mezi množstvím svých států. Zatímco Čína dokázala mobilizovat obrovské pracovní síly k výstavbě velkolepých architektonických děl, jako je Zakázané město, Evropa se potýkala s otřesnou hygienou a všudypřítomným násilím.

Na konci století však evropské státy začaly hospodářsky i vojensky sílit. V následujících pěti stech letech se rovnováha moci postupně a výrazně překlopila ve prospěch Západu. Jedním z nejzřetelnějších projevů tohoto posunu byl rozmach západních říší. V roce 1500 kontrolovaly západní země jen asi 10 % zemského povrchu a 16 % světové populace. Do roku 1900 se tento podíl dramaticky zvýšil: západní mocnosti ovládaly téměř dvě třetiny pevniny i obyvatelstva světa a pod jejich kontrolou vznikalo přibližně 79 % globálního hospodářského výkonu.

Dominance Západu se postupně prosazovala i v dalších oblastech. Západní náboženství a věda se rozšířily po celém světě a ekonomické myšlení bylo po dlouhou dobu formováno především idejemi tří Evropanů: Adama Smitha, Johna Maynarda Keynese a Karla Marxe. Dokonce i západní móda se stala celosvětovým normativem.

S touto dominancí rostla i životní úroveň na Západě ve srovnání se zbytkem světa. V roce 1990 byl průměrný Američan třiapadesátkrát až třasedmdesátkrát bohatší než průměrný Číňan – šlo o extrémní převrácení poměrů oproti patnáctému století. Západní země se během posledních pěti století vymanily z relativní chudoby a vystoupaly k celosvětové převaze.

Historici se již dlouho přou o to, proč se několika západním zemím podařilo proměnit se z relativně chudých společností v globálně dominantní mocnosti. Někteří tvrdí, že klíčem byl imperialismus, díky němuž si Západ podmanil a vykořisťoval zbytek světa. Impéria však existovala v dějinách neustále a mnohé východní civilizace, například čínská či osmanská, budovaly rovněž obrovské říše. Taková vysvětlení jsou proto příliš úzká a zjednodušující.

Ve skutečnosti západní civilizace postupně vyvinula šest zásadních institucionálních inovací. Instituce jsou klíčové, protože formují hodnoty a normy, v jejichž rámci společnost funguje; proto měly změny v této oblasti mimořádný význam. Těchto šest inovací – můžeme je s jistou nadsázkou označit za „klíčové aplikace“ – posunulo Západ dopředu. Zbytek světa, který je včas nepřevzal nebo nerozvinul, zůstal pozadu.

Jednou z těchto „aplikací“ byl rozvoj racionálního vědeckého myšlení, které umožnilo technologický pokrok a mimo jiné i zdokonalení vojenské techniky. Dalším příkladem byl duch konkurence, zrozený z neustálých válek a střetů mezi evropskými státy, který se později stal základem pro rozvoj tržního kapitalismu. Zbývající čtyři „aplikace“ – vlastnická práva, moderní medicína, pracovní etika a spotřebitelská společnost – měly podobně hluboké a dalekosáhlé účinky.

Těchto šest klíčových prvků se rodilo v různých částech Západu a v různých obdobích, ale dohromady přispěly k vytvoření ideálů, které byly zásadní pro zlepšení lidské společnosti – zejména demokracie, politické svobody a kapitalismu. Je však třeba připomenout, že ne všechny tyto vývoje měly pouze pozitivní důsledky: mechanizovaná válka, etnické genocidy či obchod s otroky byly rovněž produkty západní civilizace.

Evropa je vzhledem ke své geografii přirozeně roztříštěný kontinent. Po většinu dějin zde existovalo množství států, které spolu téměř neustále válčily. Mezi lety 1500 a 1799 bylo Španělsko ve válce s cizími mocnostmi 81 % času, Anglie 53 % a Francie 52 %.

Pro obyvatele žijící v bojových zónách to znamenalo strašlivé životní podmínky, tato permanentní válčivost však zároveň vytvořila odrazový můstek pro budoucí západní dominanci. Konkurence mezi státy vedla k technologickému pokroku ve vojenské oblasti, protože každý se snažil získat převahu vývojem nových zbraní a obranných systémů. Ještě důležitější bylo, že potřeba financovat války vedla k rozvoji klíčových kapitalistických finančních institucí, jako jsou trhy s dluhopisy, akciové společnosti a moderní bankovnictví.

Duch soutěživosti se projevoval i uvnitř jednotlivých společností, kde různé sociální skupiny neustále usilovaly o moc a vliv. Tato soutěživost vedla evropské státy k hledání bohatství a moci i za hranicemi kontinentu. Evropští objevitelé a obchodníci se vydávali na moře, aby našli nové trhy a obchodní cesty, a bezohledně využívali zdroje, na něž narazili. Jejich vojenská převaha a touha po zisku jim umožňovaly ovládnout místní, často početně mnohem větší společnosti, s nimiž se setkali. Tyto výboje přinášely nové suroviny i příležitosti, které evropské společnosti dále posilovaly.

V ostrém kontrastu s tím stála přísně hierarchická čínská společnost, která neměla vně svých obrovských centralizovaných držav žádné skutečné konkurenty. Bez sociální mobility a bez motivace k námořní expanzi se čínská společnost postupně stala stagnující a neefektivní. Čína tak postrádala klíčovou „zabijáckou aplikaci“, která se vyvinula na Západě: ducha konkurence.

Právě tento neúprosný duch soutěže, zformovaný v Evropě, byl zásadní pro vznik kapitalismu i pro vzestup západní moci.