Cítění času

Tik, tak, tik, tak – ať děláme cokoli a kamkoli jdeme, zdá se, že nás tikání hodin neustále pronásleduje. Někdy na čas na chvíli zapomeneme – třeba když vedeme vzrušující rozhovor nebo sledujeme napínavý film – ale tikání se pak zdá hlasitější, pomalejší a otravnější, když sedíme v čekárně u lékaře a jen čekáme… a čekáme.

Všichni máme vnitřní hodiny, které někdy běží rychle a téměř nepozorovaně, zatímco jindy se vlečou tempem unaveného osla nesoucího těžké břemeno času. A právě tohle břemeno neseme každý den i my.

V tomto shrnutí se seznámíte se svými vnitřními psychologickými i fyziologickými hodinami. Zjistíte, proč máme někdy pocit, že čas letí, zatímco jindy se zdá, že minuty trvají věčnost. Prozkoumáte, jak váš mozek čas vnímá a jak můžete svůj čas lépe organizovat.

Dozvíte se také, jak dlouho dokážou slepice odkládat uspokojení, proč je život sérií třísekundových intervalů a co se děje s naším vnímáním času během autonehody.

Jak lidé odhadovali čas před vynálezem hodin? Hodiny existují jen po nepatrnou část dlouhých dějin lidské evoluce. Naštěstí máme psychologické mechanismy, které nám pomáhají čas sledovat.

Oxfordský psycholog Michel Treisman přišel v šedesátých letech s průlomovou myšlenkou psychologických hodin. Podle něj má naše mysl jakýsi „pacemaker“, který v pravidelných intervalech vysílá pulzy. Tyto pulzy jsou v mozku shromažďovány jakýmsi počítadlem a právě podle jejich počtu náš mozek usuzuje na plynutí času.

Treisman tvrdil, že počítadlo registruje časové pulzy jen tehdy, když času věnujeme pozornost – například když na něco čekáme. Když jsme rozptýlení a na čas nemyslíme, zaznamená se naopak méně pulzů, a čas se nám proto zdá kratší.

Novější vědecké teorie psychologických hodin tvrdí, že délku trvání událostí odhadujeme podle množství intelektuální a emocionální námahy, kterou vyžadují. Všimněte si, že nové zážitky často působí dojmem, že trvají déle – právě proto, že vyžadují více vnímání, přemýšlení a emocí.

A nejen to: nejsme vybaveni jen psychologickými, ale i fyziologickými hodinami, které známe jako cirkadiánní rytmus. Cirkadiánní rytmus je biologický proces změn, k nimž v našem těle dochází v reakci na střídání dne a noci.

Cirkadiánní rytmus ovlivňuje mimo jiné náš kognitivní výkon – mnoho kognitivních funkcí dosahuje vrcholu dopoledne a v průběhu dne se zpomaluje. Fascinující je, že naše tělo sleduje cirkadiánní rytmy i tehdy, když nemáme přístup ke slunečnímu světlu.

V šedesátých letech provedl psycholog Jürgen Aschoff sérii experimentů, v nichž byli dobrovolníci drženi v místnostech bez přirozeného světla. Přestože byli izolováni od vnějšího světa, Aschoff zjistil, že jejich spánkový režim i tělesná teplota nadále vykazovaly cirkadiánní rytmus.

Představte si, že máte na výběr: buď si hned vezmete jeden kousek pizzy, nebo si počkáte a později dostanete dva. Co byste zvolili?

S podobnými rozhodnutími – jak dlouho jsme ochotni čekat na další odměnu – se setkáváme v každodenním životě neustále. V živočišné říši je schopnost odkládat uspokojení nejvíce rozvinutá u lidí. Holubi nebo slepice dokážou čekat nanejvýš několik sekund. Jen velcí primáti, jako šimpanzi, jsou schopni odložit odměnu o několik minut – podobně jako my.

Schopnost odkládat uspokojení využíváte pořád. Rozhodnete se třeba vynechat večer s přáteli a místo toho jít běhat, abyste se připravili na blížící se maraton – vzdáváte se okamžité odměny ve prospěch potenciálně větší odměny v budoucnu.

Některé situace nás však činí více či méně ochotnými na takovou výměnu přistoupit. Jemné odstíny naší ochoty vyměnit současné potěšení za budoucí uspokojení lze zkoumat pomocí peněžních dilemat.

Výzkum například ukázal, že když je nám nabídnuto 45 dolarů hned nebo 50 dolarů za týden, většina lidí si vybere 45 dolarů okamžitě – fakticky tedy zaplatí 5 dolarů za privilegium dostat peníze ihned. Jak si asi dokážete představit, čím větší je „přirážka“ za čekání, tím spíše jsme ochotni si počkat.

Naše schopnost čekat má zřejmě zásadní důsledky: studie ukazují, že dospělí i děti, kteří dokážou uspokojení lépe odkládat, mívají v životě celkově lepší výsledky.

V roce 1988 americký psycholog Walter Mischel otestoval impulzivitu 500 dětí ve věku čtyř až pěti let. V rámci studie dostalo každé dítě marshmallow s tím, že ho může buď sníst hned, nebo počkat 15 minut a dostat druhý.

Mischel zjistil, že děti, které dokázaly na větší odměnu počkat, dosahovaly v životě mnohem lepších výsledků než jejich impulzivnější vrstevníci – měly lepší známky ve škole a později i úspěšnější kariéru.