Císařovna

Jen málo hlasů bylo v dějinách tak opomíjeno jak současníky, tak pozdějšími komentátory jako hlasy žen. Teprve v 70. letech 20. století začali feministicky orientovaní historikové nutit své mužské kolegy, aby si přiznali, že jejich práce ignoruje polovinu lidstva. Téměř o padesát let později se situace zlepšila. Gender a sexualita jsou dnes pevnou součástí výuky dějepisu na školách i univerzitách po celém světě. Přesto však stále existují některé do očí bijící mezery. A právě zde vstupuje na scénu studie Ruby Lalové o Nur Džahán.

Nur se narodila o deset let později, než se na druhé straně světa ujala anglického trůnu královna Alžběta I., a stala se stejně fascinující a inspirativní postavou – první a jedinou císařovnou Mughalské říše. Přestože dosáhla mimořádných úspěchů a její schopnosti byly nesporné, resentimentní muži ji z historických záznamů téměř vymazali ještě za jejího života. Ruby Lalová se rozhodla tuto křivdu napravit a sleduje Nurin příběh od skromných začátků až po její korunované úspěchy v roli vládkyně jedné z největších říší světa. Na této cestě se dozvíte, proč se svobodomyslní Peršané, jako byli Nurini rodiče, rozhodli začít nový život v Indii; jak Nur vystoupala na vrchol a stala se nejdůvěrnější poradkyní císaře; a jak využívala svou moc k pomoci těm méně šťastným, než byla ona sama.

Pozoruhodný příběh Mihr un-Nisá začíná v roce 1577 na zimní cestě nedaleko města Kandahár v dnešním Afghánistánu. Skromné okolnosti jejího narození odrážely těžkosti, jimž její rodina čelila. Ačkoli pocházela z vlivných šlechtických rodů, Mihrini rodiče byli nuceni opustit rodnou Persii kvůli stále represivnějšímu chování safíovského vládce Ismá‘íla II.

Safíovská říše přitom nebyla vždy nepřátelská k volnomyšlenkářům. Naopak – vznikla z prostředí súfijských muslimů, skupiny proslulé tolerancí a mysticismem. V průběhu 16. století se však situace postupně měnila: náboženské menšiny čelily pronásledování a liberálové, jako byl Mihrin otec Mírza Ghijás Beg, museli být při vyjadřování svých názorů stále opatrnější. Po smrti Ismá‘ílova předchůdce Tahmáspa I. se situace stala neúnosnou. Obávaje se o bezpečnost své rodiny, rozhodl se Ghijás začít znovu v cizině.

Ghijás s rodinou se vydal na cestu do země, kterou Arabové a Peršané nazývali al-Hind – do Indie ovládané Mughalskou říší. Bylo to slibné místo: obchod vzkvétal a říše byla proslulá svou otevřeností. Navíc byla dost blízko Persii na to, aby šlechtický původ Mihriných rodičů mohl něco znamenat a pomoci jim vybudovat si lepší život. Sázka se vyplatila. Rodina se usadila v Agře, hlavním městě Mughalské říše v severní Indii. Ghijás si rychle vydobyl dobré jméno a brzy byl povolán k dvoru císaře Akbara. Nově nabyté společenské postavení mu umožnilo dopřát dceři nejlepší dostupné vzdělání.

Historici se domnívají, že právě v této době se Mihr poprvé setkala s Džahángírem, dědicem mughalského trůnu, který jí dal jméno, pod nímž ji známe dnes – Nur Džahán, „Světlo světa“. Tehdy však z jejich vztahu nic nebylo, protože Nur už byla provdána za dvorského úředníka a bývalého vojáka Alího Kulí Bega. Manželé se přestěhovali do Bengálska v západní Indii a narodila se jim dcera Ládli.

Ačkoli žili daleko od fyzického centra mughalského dvorského života, politickým intrikám se vyhnout nemohli. V roce 1607, pouhé dva roky po svém nástupu na trůn, poslal Džahángír vraha, aby Alího zabil – obvinil ho z pokusu o převrat. Nur, nyní ovdovělá, se rozhodla vrátit do Agry. Netušila, že už brzy vstoupí do dějin.

V roce 1611 se čtyřiatřicetiletá Nur provdala za Džahángíra a připojila se k jeho devatenácti dalším manželkám v královském harému – oddělené části paláce vyhrazené císařovým manželkám a ženským příbuzným. Nur okamžitě zapůsobila. Během následujícího desetiletí se stala Džahángírovou favoritkou a jednou z nejmocnějších osobností u dvora.

Už po dvou letech se Nur zúčastnila jednoho z nejdůležitějších dvorských rituálů: vážení císaře. Při tomto obřadu se panovník vážil proti cenným komoditám, jako bylo hedvábí či šperky, které se poté rozdávaly na dobročinné účely. Obvykle byly přizvány jen nejvýše postavené ženy z harému – především blízké příbuzné. Nur však nebyla jen jednou z účastnic: na konci rituálu ji Džahángír obdaroval osobními dary, což byla téměř nevídaná praxe.

Ačkoli se jméno Nur v Džahángírově osobním deníku objevuje až zhruba tři roky po jejich sňatku – což historiky dlouho mátlo – z jeho zápisků je zřejmé, jak vysoko si císař své manželky cenil. Například v souvislosti se svou dlouhodobou dechovou chorobou podobnou astmatu kladl Džahángír rady Nur na stejnou úroveň jako doporučení svých lékařů. To bylo stejně neobvyklé jako její rychlé povýšení, které z ní učinilo střed pozornosti při císařském vážení: obecně totiž císaři názory svých manželek na zásadní záležitosti nevyhledávali a ani jim nedůvěřovali.

Nur však nebyla jen důvěrnicí – získala i skutečnou moc. V roce 1616 jí Džahángír daroval první ze dvou statků, které od něj obdržela: Ramsar, pozemkový majetek neboli džagír zahrnující dvě vesnice necelých čtyři sta kilometrů západně od Agry. I to bylo mimořádné. Proč? Vlastnictví takového statku se rovnalo zlatému dolu: jeho držitel měl právo vybírat od obyvatel daně a uvalovat poplatky na dovoz a vývoz zboží do oblasti. To na oplátku vyžadovalo přirozený cit pro správu a značné logistické znalosti – dovednosti, které byly tehdy výhradně spojovány s muži.

Nur brzy začala prostřednictvím statku vydělávat vlastní peníze. Do roku 1622 se její postavení ještě posílilo. Získala právo podepisovat soudní příkazy týkající se vymáhání dluhů i trestních věcí. Na rozdíl od ostatních členek královského harému nemusela uvádět u svého jména příbuzenský vztah k císaři. Žádná jiná žena v celé říši neměla v té době srovnatelnou moc.