Císař všech nemocí

Je velmi pravděpodobné, že vy sami, nebo někdo z vašich blízkých, se s rakovinou nějakým způsobem setkal. Přestože je rakovina a její různé formy v našem životě přítomnější než kdy dříve, jen málokdo jí skutečně dobře rozumí. Rakovina přitom není žádný nový fenomén – popisy této choroby sahají až do starověkého Egypta kolem roku 2500 př. n. l. Od té doby se vystřídala řada teorií, které postupně měnily náš pohled na rakovinu a dovedly nás k dnešnímu stavu poznání.

Tato kniha vysvětluje dva základní biologické faktory, které dělají z nádorových buněk tak smrtící protivníky. Odhaluje vnitřní procesy i vnější činitele, které mohou vést ke vzniku rakoviny. Zároveň nás provádí klíčovými milníky v léčbě a výzkumu rakoviny, které naznačují, jak by se mohl vyvíjet náš budoucí boj s touto nemocí.

V následujících kapitolách se mimo jiné dozvíte, proč je „věčné mládí“ ve skutečnosti pro naše buňky špatnou zprávou; proč se čelisti mladých žen začaly rozpadat poté, co malovaly ciferníky hodinek; a jak nepravděpodobná dvojice – patolog a newyorská společnice – zásadně proměnila výzkum rakoviny.

Už jste někdy slyšeli výraz „vyrovnaná osobnost“? Dnes tak možná popisujeme některého z našich rozumných přátel, ale kolem roku 400 př. n. l. byl tento pojem úzce spjat s myšlenkami Hippokrata, „otce medicíny“. Ten byl přesvědčen, že lidské tělo se skládá ze čtyř základních tekutin neboli humorů: krve, hlenu, žluči a černé žluči. Když se jedna z těchto tekutin dostala do nerovnováhy s ostatními, vedlo to podle něj k nemoci nebo k poruchám osobnosti. Například člověk prudké povahy by byl podle Hippokrata diagnostikován jako trpící nadbytkem žluči.

Jak do tohoto čtyřdílného fyzického systému zapadala rakovina? První známá teorie rakoviny tvrdila, že nádory vznikají hromaděním černé žluči. Toto pojetí, které v roce 160 n. l. rozvinul řecko‑římský lékař Galén, určovalo hlavní představy o rakovině po celá staletí. Protože však byly pitvy z náboženských důvodů zakázány, nebylo možné Galénovu teorii ověřit až do 16. století.

Teprve tehdy lékař Andreas Vesalius provedl pitvy těl zemřelých na rakovinu a s překvapením zjistil, že ani nádory, ani okolní tkáně žádnou černou žluč neobsahují. Podobně neúspěšný byl ve svém výzkumu na konci 18. století i lékař Matthew Baillie. Po vyvrácení Galénovy teorie černé žluči se mnozí vědci obrátili k látce, která byla tělu vnější a zároveň neviditelná. Až do poloviny 19. století se tak předpokládalo, že nádory způsobují parazitické organismy a neurčité jedovaté výpary, tzv. miasmata.

Za možné původce rakoviny byly považováni také červi, houbové spory či prvoci. Vědci se mylně domnívali, že je nacházejí při mikroskopickém zkoumání „nádorových tkání“, a v roce 1926 byl lékař Johannes Fibiger dokonce oceněn Nobelovou cenou za „důkaz“, že hlístice vyvolávají rakovinu žaludku – což se později ukázalo jako omyl.

Lidstvo tedy nejprve hledalo příčinu rakoviny v tělesných tekutinách. Druhá velká teorie ji naopak spojovala s vnějšími činiteli. Jak ale o rakovině uvažujeme dnes?

Myšlenka, že rakovinu způsobují neviditelná miasmata, která se zničehonic vynořují z okolního prostředí, nám dnes připadá poněkud absurdní. Podobně uvažoval kolem roku 1840 i patolog Rudolf Virchow, když se rozhodl zkoumat rakovinu výhradně prostřednictvím toho, co mohl vidět pod mikroskopem. Tím položil základy našeho moderního chápání této nemoci.

Virchowova buněčná teorie vysvětlila, že každá buňka vzniká z jiné, již existující buňky. Při zkoumání nádorové tkáně pod mikroskopem zjistil, že je ve skutečnosti tvořena obrovským množstvím buněk tělu vlastních. Dospěl tak k závěru, že nádorová tkáň vzniká z našich vlastních buněk a je z nich složena.

Co tedy dělá nádorové buňky tak smrtícími? Jsou výjimečné ve dvou ohledech: neumírají a nikdy nepřestávají se dělit. Za normálních okolností je dělení buněk v tkáních přísně regulováno. Průměrná buňka se rozdělí jen tehdy, když z okolí obdrží růstové signály, a naopak zastaví dělení v reakci na signály růst tlumící. Tento proces je zásadní.

Představte si, že by se všechny buňky ve vašem mozku začaly nekonečně množit. Neznělo by to tak špatně, kdyby vás to učinilo nekonečně chytřejšími, ale ve skutečnosti by vám mozek narostl do takových rozměrů, že by vám roztrhl lebku. A právě to nádorové buňky v principu dělají: mají mutované geny řídící růst, a proto se dělí bez jakýchkoli signálů z okolí a pokračují v dělení navzdory přítomnosti růstových inhibitorů. To je jeden z důvodů, proč je boj s rakovinou tak nesmírně obtížný.

Druhá nebezpečná vlastnost nádorových buněk spočívá v tom, že nestárnou a nespouštějí vlastní zánik, zatímco normální buňky stárnou a v případě poškození se „sebevraždí“ řízenou buněčnou smrtí. Bezčasé, „nesmrtelné“ buňky mohou na první pohled znít jako něco, co by se dalo zabalit a prodávat jako zázračná kúra proti stárnutí pleti. Ve spojení s nekonečným dělením však z rakoviny dělají mimořádně nebezpečného a jen obtížně porazitelného nepřítele. Není divu, že je tato nemoc tak často smrtelná.

Jak si dnešní znalosti o rakovině stojí ve srovnání se dvěma staršími teoriemi? Podobně jako Galén i my chápeme rakovinu jako něco, co vychází z našeho vlastního těla – jako jakousi „perverzi“ povahy našich buněk. Zároveň však, podobně jako zastánci druhé, parazitární teorie, víme, že její vznik mohou vyvolat vnější činitelé.