Čína v deseti slovech

Pokud chcete porozumět neznámé kultuře, je dobré naučit se její jazyk. Způsob, jakým lidé mluví o světě, hodně napoví o jejich hodnotách, myšlení a zvycích.

Přesvědčení, že některá slova jsou nepřeložitelná, nemusí být technicky správné, ale něco na něm je. Portugalské slovo saudade lze sice přeložit mnoha anglickými výrazy – například jako „nostalgie“ nebo „touha“ – žádný z nich však skutečně nevystihuje historicky zakořeněný význam melancholického toužení, které toto slovo v portugalské kultuře nese.

Podobně je tomu s deseti klíčovými čínskými slovy, která autor Yu Hua rozebírá v této knize. Mnohá z nich se dají snadno přeložit: rénmín například jednoduše znamená „lid“, zatímco yuèdú je čínské slovo pro „čtení“. Co ale tyto jednoduché překlady postrádají, je role, kterou tato slova sehrála v nedávných dějinách Číny.

Od otřesů Maovy kulturní revoluce přes protesty na náměstí Tchien-an-men až po dnešní mimořádný hospodářský boom – každý z pojmů, o nichž Yu píše, vykresluje živý portrét země, která prošla jednou z nejhlubších proměn v dějinách světa.

V této knize se mimo jiné dozvíte:

• proč tolik Číňanů věří, že by země z návratu Maa těžila,
• jak se Yu naučil psát prostřednictvím revoluční propagandy,
• a proč jsou padělky a napodobeniny v Číně tak běžné.

Jen málo pojmů bylo v dětství Yu Huy tak zásadních jako „lid“. Tato myšlenka byla v Číně šedesátých let natolik ústřední pro to, jak o sobě národ mluvil, že se Yu dokonce naučil psát rénmín – pchin-jinový přepis slova „lid“ – dříve než své vlastní jméno.

Koncept „lidu“ vystoupil do popředí během kulturní revoluce, desetiletí chaosu, které začalo v roce 1966. Tuto revoluci zahájil čínský vůdce Mao Ce-tung jako pokus upevnit moc Komunistické strany a vymazat všechny zbytky předkomunistické minulosti. Myšlenka „lidu“ v tomto projektu hrála klíčovou roli.

Komunisté kladli důraz na kolektiv nad jednotlivcem, a jaký jiný pojem by lépe vyjadřoval jejich představu společnosti, v níž jsou si všichni – od dělníků a rolníků přes vojáky až po intelektuály – rovni? Mao byl samozřejmě diktátor, a tudíž „rovnější“ než ostatní. Tento rozpor se řešil tvrzením, jaké vyjadřoval tehdejší populární slogan: „Předseda Mao je lid a lid je předseda Mao.“

Termín „lid“ zůstal důležitý po celou druhou polovinu dvacátého století. Změna nastala až s jiným obdobím zmatků – s protesty na náměstí Tchien-an-men v roce 1989. Po smrti Chu Jao-panga, předního reformátora v Komunistické straně, se studenti shromáždili na velkém centrálním náměstí v Pekingu, aby požadovali konec korupce a více demokratických svobod.

Protesty proměnily město – policisté zmizeli z ulic a lidé se semkli, takže atmosféra v Pekingu byla téměř slavnostní. Pocit společného cíle byl tak silný, že i drobní zlodějíčci přestali krást a přidali se k demonstrantům.

Netvalo to však dlouho. Na začátku června vtrhla na náměstí armáda, začala střílet, rozehnala davy a protesty ukončila. Zásah byl vysílán na státních televizních kanálech, které oslavovaly zatčení prominentních studentských vůdců a snahu dopadnout další. A pak jednoho dne vysílání náhle skončilo. O incidentu už nikdy nepadla zmínka.

Od té doby se pojem „lid“ přestal široce používat. Od roku 1989 jsou čínští občané stále častěji zařazováni do čím dál užších kategorií. Dnes je stejně pravděpodobné, že budou definováni – a sami se budou vnímat – jako migrující dělníci, akcionáři nebo fanoušci celebrit, jako jako členové čínského národa.

V červenci 1966 se dvaasedmdesátiletý Mao Ce-tung objevil ve Wu-chanu. Město hostilo hromadnou plaveckou akci a Mao se nečekaně přidal k plavcům v ledové řece Jang-c’-ťiang. Po osvěžující koupeli se nechal vyfotografovat jen v plavkách.

Reakce byla okamžitá a nadšená. Lidé obdivovali jeho vynikající zdraví a chválili ho za jeho „atletičnost“. I takto si Mao získával respekt lidí. Dokonale naplňoval čínskou představu vůdce – lǐngxìu.

Klíčovou součástí této představy je, že vůdce má být lidem nablízku. A právě to Mao usilovně předváděl. Příkladem jsou takzvané „plakáty s velkými znaky“ – velkoformátové plakáty s výraznými politickými hesly v čínských znacích, které byly během kulturní revoluce vylepovány na téměř každý volný povrch ve vesnicích i městech.

Když se objevily plakáty kritizující státní úředníky, Mao se veřejně postavil na stranu lidí a vydal vlastní plakáty, na nichž tytéž úředníky kritizoval.

Po Maově smrti v roce 1976 však pojem lǐngxìu ztratil na významu. Není to překvapivé vzhledem k politickým změnám, které Čínu přetvořily. Dnes zemi neřídí jediný vůdce, ale kolektivní vedení.

Dříve byl Mao jediným člověkem, který se na tiskových konferencích usmíval a mával. Dnes mávají synchronizovaně všichni vysoce postavení členové Komunistické strany Číny, což odráží novou dynamiku moci.

Tento posun se promítl i do významu slova „vůdce“. Zatímco za Maovy éry označovalo národního představitele, dnes se mnohem častěji používá pro skromnější role – od vedoucích mládežnických organizací přes realitní magnáty až po vítězky soutěží krásy.

Výsledek? Lǐngxìu už není tak důležitým pojmem jako dříve. Přesto v Číně stále existuje silná touha po „skutečném“ vůdci. Když se v roce 2009 objevila parodická zpráva, že byl Mao úspěšně naklonován a chystá se zatočit s korumpovanou elitou země, mnozí lidé si pomysleli, že přesně tohle Čína potřebuje. Jeden z průzkumů dokonce naznačil, že ohromujících 85 procent veřejnosti věří, že Maův návrat by byl pro zemi dobrý.