Chytřejší

Myslíte si, že můžete zvýšit svou inteligenci? A jak přesně – čtením, nebo třeba tím, že se naučíte hrát na nový hudební nástroj? Dobrá zpráva je, že řada vědců věří, že vaše snaha o zlepšení inteligence se může vyplatit. Ta horší je, že možná také ne.

Jak uvidíte v této kapitole, inteligence se v mnoha ohledech liší od svalů – nemůžete ji „posilovat“ jednoduše tím, že budete zvedat činky. To, co naši inteligenci skutečně zlepšuje, je navíc obtížné uchopit i změřit. Přesto se ukazuje, že určité postupy a techniky mohou inteligenci posílit, jak si za chvíli ukážeme.

V této části se také blíže podíváme na současné chápání inteligence. Po jejím přečtení budete vědět, proč si někteří vědci myslí, že inteligenci zvýšit nelze; proč z vás silový trénink může udělat chytřejšího člověka; a proč armáda investovala do projektu zaměřeného právě na inteligenci.

S inteligencí je to trochu jako s láskou: všichni o ní mluvíme, ale kde ji vlastně najít? A co přesně to je? Uprostřed zdánlivě nekonečného množství otázek však začínáme v jejím pochopení dělat pokroky.

Psychologický výzkum rozlišuje dvě základní kategorie inteligence. V roce 1971 zavedl psycholog Raymond Cattell pojmy tekutá a krystalizovaná inteligence a popsal tak dva odlišné způsoby, jakými přemýšlíme.

Tekutá inteligence je naše schopnost logicky uvažovat a řešit nové, dosud neznámé problémy. Tento typ myšlení je základem rozumového uvažování: umožňuje nám rozpoznávat vzorce a zvládat úkoly, které jsme se nikdy výslovně neučili.

Krystalizovaná inteligence je naopak jakési skladiště informací a znalostí, které během života shromažďujeme. Pomáhá nám se vším možným – od odpovídání na otázky ve vědomostních kvízech v hospodě až po to, že si pamatujeme, jak jezdit na kole.

Zatímco naše krystalizovaná inteligence v průběhu života zpravidla roste, vědci dlouho předpokládali, že tekutá inteligence je v zásadě neměnná. Alespoň donedávna. Mělo se za to, že tekutá inteligence dosahuje vrcholu v rané dospělosti, zhruba v době, kdy člověk nastupuje na univerzitu. Tento vrchol v mladém věku vysvětluje, proč většina zásadních prací matematiků, hudebníků či fyziků vzniká právě ve dvaceti letech a poté tempo jejich tvorby rychle klesá.

Tekutá inteligence je navíc úzce spjata s fyzickou strukturou našeho mozku. Stejně jako nemůžeme chodit do posilovny a „vycvičit“ si oči tak, aby se změnily z hnědých na modré, neměli bychom být schopni jen tak tréninkem paměti dosáhnout toho, že z ničeho nic vyřešíme zcela nové rovnice, které jsme nikdy předtím neviděli. Nebo snad ano?

Nové důkazy naznačují, že to možné je. Abychom tomu porozuměli, musíme nejprve překonat jednu zásadní překážku: jak vůbec tekutou inteligenci měřit? Následující kapitola se zaměří na metody, které se k tomu používají – a které skutečně fungují.

Jak vlastně inteligenci měřit? Pomocí IQ testů, nebo mozkových skenů? Obě metody jsou ve hře.

Měření tekuté inteligence je obtížné, protože ji nemůžeme přímo pozorovat. Psychologové proto mluví o konstruktu – o pojmovém útvaru, který sice nelze přímo vidět, přesto se ho ale snažíme měřit.

Dalším příkladem konstruktu je temná hmota: fyzikové ji nikdy přímo nespatřili, přesto ji dokážou popsat a kvantifikovat pomocí složitých rovnic.

Tradiční testy inteligence, tedy IQ testy, využívají tzv. analýzu latentních proměnných. V praxi to znamená, že se sleduje, jak spolu souvisejí různá nepřímá měření – a míra, v jaké se tato měření shodují, pak dává výsledné skóre IQ. Například položíte řadu matematických otázek a následně analyzujete, jak jsou odpovědi testované osoby navzájem provázané.

IQ testy tedy o inteligenci něco vypovídají, ale jde o měření s poměrně velkou nejistotou. Mozkové skeny naopak mohou nabídnout přímější pohled.

Technika zvaná funkční magnetická rezonance (fMRI) umožňuje sledovat tekutou inteligenci „v akci“. fMRI měří mozkovou aktivitu prostřednictvím průtoku krve v jednotlivých oblastech mozku: vyšší průtok znamená vyšší aktivitu, více aktivity znamená více neuronových výbojů – a tedy více mozkové tkáně zapojené do řešení problému. Velmi zjednodušeně řečeno, právě to souvisí s inteligencí.

Jak přesně? Studie ukazují, že asi 6,7 procenta tekuté inteligence lze vysvětlit množstvím neuronů, tedy šedé hmoty v mozku. Dalších zhruba 5 procent souvisí s velikostí levé laterální prefrontální kůry. fMRI ukazuje, že tato oblast je při testech pracovní paměti mimořádně aktivní.

Pracovní paměť je způsob, jakým zacházíme s informacemi, které si máme v danou chvíli pamatovat – a liší se od krátkodobé paměti. Krátkodobá paměť má s inteligencí jen málo společného, zatímco pracovní paměť je proces, na který se nové „mozkové hry“ snaží cíleně působit.

V další kapitole si vysvětlíme, jak a proč se tyto hry zaměřují právě na pracovní paměť.