Cesta solí

Tragédie měla dvě tváře. Nejprve Raynor Winnová a její manžel Moth dostali oznámení, že se musejí vystěhovat ze svého domu. O několik dní později lékaři Mothovi diagnostikovali nevyléčitelné onemocnění v terminálním stadiu. Protože pronájem jejich domu byl hlavním zdrojem příjmů Winnových, zasáhly tyto události jejich bankovní účet stejně tvrdě jako jejich srdce.

Život, jaký znali – jejich domov, obživa i plány do budoucna – zmizel v jediném okamžiku. Ocitli se bez střechy nad hlavou a zároveň je pronásledovala hrozba blížící se smrti. Rozhodli se proto pro odvážný krok: vydali se na jižní anglické pobřeží a vyrazili na dlouhou a nesmírně náročnou trasu South West Coast Path.

Jak si tito dva neohrožení poutníci na stezce vedli? Jak se jim podařilo přežít? A jak nakonec vymysleli plán do budoucna? Tyto úryvky, které chronologicky mapují jejich putování britskou divočinou, na tyto otázky odpovídají a vyprávějí dojemný a inspirativní příběh vzdoru tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným překážkám.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak vyjít s 48 librami týdně, jak lidé reagují, když jim řeknete, že jste bez domova, a proč lidé neustále oslovovali Motha „Simone“.

V roce 2013 zasáhly Ray Winnovou a jejího manžela Motha dvě zdrcující rány. Nejprve přišli o domov. Krátce nato lékaři Mothovi diagnostikovali degenerativní onemocnění mozku – v podstatě rozsudek pomalé, plíživé smrti. Bylo jim něco přes padesát a jejich život se během chvíle obrátil naruby.

Klíčová myšlenka: Dvě rány osudu připravily Ray a Motha o všechno – a právě proto se vydali na cestu jen s batohem na zádech.

Proč museli opustit svůj domov? Především proto, že investovali do firmy, kterou založil Mothův přítel. Když podnik zkrachoval, začal po Ray a Mothovi požadovat peníze, které neměli a o nichž byli přesvědčeni, že je nedluží. Spor se vyhrotil. Brzy utratili všechny úspory za právníky. Nakonec se museli u soudu hájit sami a neměli šanci proti profesionálnímu právnímu týmu. Soudce nakonec rozhodl v jejich neprospěch.

Bez peněz byli nuceni vzdát se svého domova – krásného velšského statku. Nešlo přitom jen o střechu nad hlavou. Na statku žili desítky let, vychovali tam děti a zároveň jim pronájem pokojů turistům zajišťoval hlavní příjem. Teď neměli kde bydlet ani z čeho žít – a do toho přišla Mothova diagnóza.

Motha už roky trápilo rameno a ruka, ale lékaři dlouho nedokázali určit příčinu. Nakonec se ukázalo, že jde o corticobasální degeneraci (CBD) – vzácné onemocnění, při němž člověk postupně ztrácí kontrolu nejprve nad svým tělem a později i nad myslí. Lidé s CBD obvykle žijí po diagnóze šest až osm let. Jak jim ale lékař řekl, u Motha se nemoc zdála postupovat pomaleji.

Neměli tušení, co dál. Odpověď přišla ve chvíli, kdy se krčili pod schody a schovávali se před exekutory, kteří je přišli vystěhovat. Ray si v jedné krabici všimla knihy: Pět set mil na procházce – vyprávění muže, který se se svým psem vydal po celé South West Coast Path.

Rayiny oči se rozzářily. Jihozápadní pobřežní stezka vede z Mineheadu v Somersetu na břehu Bristolského kanálu až na nejzápadnější cíp Británie – Land’s End – a odtud zpět na východ do Poole v Dorsetu. Jak se ukázalo, nejde o 500 mil, ale o 630.

Bez domova, bez peněz a bez dlouhodobého plánu. Ale Ray a Moth měli pořád jeden druhého. A tak se rozhodli: projdou celou stezku.

Ray a Moth měli na účtu 320 liber – vše, co jim zbylo po vrácení záloh nájemníkům. K tomu dostávali týdenně pouhých 48 liber – státní dávku na Mothovo postižení. Byli prakticky bez prostředků. A navíc neměli žádné vybavení na dlouhou túru.

Klíčová myšlenka: Přípravy na cestu byly na jejich napjatý rozpočet nesmírně náročné.

Stan se jim podařilo sehnat díky šťastné náhodě: vyhráli aukci na eBay na málo používaný stan, který byl dostatečně lehký a malý, aby se dal nosit v batohu. Hledání vhodného průvodce už tak úspěšné nebylo. Zjistili, že všechny průvodce vedou turisty po stezce jen jedním směrem – z Mineheadu do Poole. Oni však doufali, že půjdou opačně, z Poole, protože úsek kolem Mineheadu měl být obzvlášť náročný. Obávali se, že by je těžký začátek mohl odradit dřív, než se vůbec rozchodí.

Moc možností ale neměli, a tak si jako společníka vybrali voděodolného průvodce Paddyho Dillona The South West Coast Path. Měl se stát jejich biblí na cestu.

Už jen dostat se na stezku se ukázalo být těžší, než čekali. Cestou do Mineheadu se Ray a Moth zastavili v hippie městečku Glastonbury. V naději, že se před cestou posílí, se zúčastnili „léčebné“ seance, při níž ochutnali směs zvanou „dech nebes“. Ať už obsahovala cokoli, Mothovi nesedla. Jeho bolesti zad se vrátily v plné síle a oni museli strávit téměř dva týdny na podlaze u známého v Tauntonu, jen kousek autobusem od výchozího bodu v Mineheadu.

Byla to krutě načasovaná připomínka, jak křehké je Mothovo zdraví. Teď už ale byli příliš daleko, než aby couvli. Neměli se kam vrátit.

Jakmile se Moth trochu zotavil, vyrazili z Tauntonu po silnici. Teď byli skutečně bez domova. Každý zaplatil 10 liber – pro ně obrovskou částku – za autobus do Mineheadu. Když vystoupili, budoucnost se před nimi rozevřela – široká a nejistá. Před sebou měli jen dlouhou stezku.