Cesta mozku k uzdravení

Pokrok, kterého lékařské vědy dosáhly v posledních desetiletích, je ohromující. Moderní medicína nám umožňuje léčit řadu onemocnění, která lidstvo sužovala po tisíce let. Chřipkovým infekcím lze dnes snadno předcházet a obětem těžkých úrazů mohou být nahrazeny celé končetiny či orgány – ruka, noha, dokonce i srdce.

Přesto však zůstává celá skupina nemocí, které jsou pro moderní medicínu stále záhadou. Vezměme si chronickou bolest, Parkinsonovu chorobu, roztroušenou sklerózu nebo ztrátu zraku – lékaři při setkání s těmito potížemi často bezmocně krčí rameny, protože neexistují žádné standardní, spolehlivé léčebné postupy.

To ale neznamená, že takové nemoci nelze ovlivnit či léčit. V tomto shrnutí se seznámíte s alternativními způsoby léčby obtíží, které si s konvenční medicínou dlouho zahrávaly. Dozvíte se osobní příběhy zdánlivě zázračných uzdravení a uvidíte, jak lze pomocí jednoduchých technik stimulovat mozek a podpořit léčebné procesy.

Zjistíte také, proč může být při fyzickém cvičení a uzdravování těla méně někdy více, proč může být náš jazyk klíčem k „přeprogramování“ mozku a jak se broadwayský zpěvák Ron Husmann po letech němoty znovu vrátil ke svému hlasu.

Pokud trpíte chronickou bolestí nebo znáte někoho, kdo jí trpí, dobře víte, jak vyčerpávající a frustrující může být. Příčina chronické bolesti bývá často nejasná, což ztěžuje léčbu a někdy dokonce vede k tomu, že lékaři obavy pacientů bagatelizují nebo přehlížejí.

Pacienti i lékaři tak stojí před otázkou: odkud se chronická bolest bere a jak ji lze léčit?

V zásadě jde o neurologické onemocnění, při němž tělo vysílá do mozku zbytečné signály bolesti. Jak k tomu může docházet, ukazuje případ psychiatra Michaela Moskowitze, který si v roce 1994 při nehodě na vodních lyžích poranil krk. Následujících třináct let trpěl chronickou bolestí.

Když se zraníte, nervový systém vyšle do mozku signál, který vás upozorní, že došlo k poškození tkáně a je třeba mu věnovat pozornost. Tento signál vnímáme jako bolest. V některých případech, jako u dr. Moskowitze, se však poškodí samotné nervové buňky. Ty pak i po zhojení těla dál vysílají signály bolesti. Tak se může stát, že bolest přetrvává dlouhých třináct let.

Zůstává ale otázka: lze ji úspěšně léčit?

Ukazuje se, že chronickou bolest lze skutečně zvrátit pomocí vizualizačních technik. Když se dr. Moskowitz snažil pomoci sám sobě, narazil na knihy a články z oblasti neurověd, z nichž vyplynulo, že oblasti mozku zpracovávající bolest lze stimulovat také vizuálními informacemi.

Vybaven těmito poznatky začal vytvářet techniku, která by bolest „přepsala“ pomocí vizualizace. Postupoval takto: kdykoli pocítil záchvěv bolesti, představil si mapu svého mozku a soustředil se na oblasti, kde přibývalo neuronů zpracovávajících bolest. Poté si vizualizoval, jak se tyto „bolestivé“ neurony postupně mění zpět v běžné neurony.

A ono to skutečně fungovalo. Po třech týdnech pravidelného cvičení začal pociťovat první úlevu. Po roce byl prakticky bez bolesti a připraven podělit se o své poznatky s dalšími pacienty.

Schopnost mozku překonávat obtíže se neomezuje jen na chronickou bolest. Dalším působivým příkladem je jihoafrický účetní John Pepper.

Poté, co mu byla diagnostikována Parkinsonova choroba, byl John přesvědčen, že s ní může bojovat intenzivnějším cvičením. Přes veškerou snahu však musel každý týden snižovat váhu, kterou zvedal, a zkracovat čas strávený na běžeckém pásu.

John se ale v jednom nemýlil – cvičení mu skutečně mohlo pomoci. Nakonec zjistil, že klíčem je mírná, vědomá chůze.

Když objevil cvičební program nazvaný Chůze pro život, připadal mu zpočátku příliš nenáročný. Naštěstí ho jeho manželka Shirley přesvědčila, aby to přesto zkusil. Program mu umožnil během několika měsíců postupně zvyšovat kondici, až se dostal do stavu, kdy ušel osm kilometrů v jednom kuse průměrnou rychlostí sedm minut na kilometr.

John také zjistil, že vědomý pohyb je pro Parkinsonovu chorobu obzvlášť vhodný, protože umožňuje mozku aktivně vzdorovat degeneraci. Během svých procházek začal pozorně sledovat, jak se jeho tělo pohybuje. Díky této soustředěné pozornosti se postupně naučil korigovat svou kulhavou chůzi: narovnal postavení paží, sladit pohyb rukou s krokem a více zatěžoval levou nohu.

Právě díky této vědomé pozornosti věnované pohybu dokázal John zmírnit příznaky své Parkinsonovy choroby.

Parkinsonova choroba primárně postihuje oblast mozku známou jako bazální ganglia, která zajišťuje automatické činnosti, jež vykonáváme bez přemýšlení – například chůzi, jídlo nebo čištění zubů. Tím, že o těchto činnostech začal vědomě přemýšlet, přesunul John kontrolu nad těmito pohyby z bazálních ganglií do oblastí mozku spojených s vědomým jednáním, jako je prefrontální kůra.

To znamená, že i když Parkinsonova choroba narušovala funkci jeho bazálních ganglií, mohl nadále fungovat relativně normálně tím, že více zapojoval a trénoval svou prefrontální kůru.