Cesta k nevolnosti

Podle historika a akademika Timothyho Snydera žijeme v době ekonomické i politické nejistoty. Poslední roky přinesly události jako brexit či zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA, zatímco krajně pravicové politické skupiny jako by každým dnem sílily.

Ještě donedávna se považovalo za samozřejmé, že budoucnost bude pozvolným pokračováním přítomnosti – tento předpoklad Snyder označuje jako „politiku nevyhnutelnosti“. V dnešní nejisté době se však na obzoru rýsuje posun k tomu, co nazývá „politikou věčnosti“. Jak Snyder tvrdí, místo abychom očekávali lepší zítřky zaručené politickým pokrokem, politika věčnosti nás uvádí do stavu, v němž věříme, že jsme neustále ohrožováni skutečnými i domnělými nepřáteli. Jde o děsivý, paranoidní způsob uvažování, v němž od vlády očekáváme v podstatě jen to, že nás ochrání před našimi nepřáteli.

V tomto shrnutí se zaměříme na Snyderovo tvrzení, že politika věčnosti byla rozvinuta především v jedné zemi – v Rusku – a jedním mužem – Vladimirem Putinem. Dozvíte se, jak je Evropská unie rozkládána zevnitř s pomocí Ruska, proč se Putin považoval za skutečnou oběť katastrofy letu Malaysia Airlines 17 a jakou roli sehrálo Rusko při zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států.

Dne 26. března 2000 se v Ruské federaci konaly prezidentské volby. Vítězem se stal Vladimir Putin, který se stal vládcem – a posléze i přetvůrcem – největší země světa a v této roli působí dodnes. Ti, kteří Putina volili, si však neuvědomovali, jak velký vliv měly myšlenky ruského filozofa Ivana Iljina na politickou ideologii nové administrativy.

Ačkoli Iljin zemřel v roce 1954, Putin usiloval o oživení jeho myšlenek a o jejich začlenění do svého politického programu. Iljin zažil ruskou revoluci roku 1917, která vedla ke vzniku Sovětského svazu a jednopartijní komunistické vlády. Sám však komunistou nebyl – byl křesťanským fašistou, inspirovaným Adolfem Hitlerem a italským fašistickým vůdcem Benitem Mussolinim, nikoli Leninem či Stalinem.

Po vyhnání ze Sovětského svazu v roce 1922 začal promýšlet svou ideální podobu pravicové, křesťanské diktatury v Rusku, kterou očekával jako důsledek nevyhnutelného kolapsu komunismu. Iljinovo ideální Rusko by se podobalo fašistickým státům 20. a 30. let. Úzkosti obyvatelstva demoralizovaného tvrdými sociálními a ekonomickými podmínkami by byly přesměrovány k oslavě vykupitelského vůdce, který slibuje ochranu národa před vnějšími hrozbami – ať už skutečnými, či smyšlenými. Násilí by bylo povyšováno nad rozum a propaganda by vítězila nad racionální diskusí.

Iljin však zašel ještě dál než tehdejší evropské jednopartijní fašistické režimy: domníval se, že i jedna skutečná politická strana je příliš mnoho. Mnohostranný systém by mohl sloužit nanejvýš jako kulisa k ospravedlnění volebního rituálu, veškerá skutečná moc by však měla být soustředěna v rukou jednoho muže, nikoli strany. Tento muž by měl ovládat vládu, soudnictví i ozbrojené složky.

Iljinova díla o jeho ideálním ruském fašismu byla po desetiletí zakázána a upadla v zapomnění. S liberalizací ruských médií v 90. letech se však jeho knihy začaly znovu šířit – a po Putinově zvolení v roce 2000 se tento proces výrazně zrychlil. Iljinovy knihy byly doporučovány školákům, ruským státním úředníkům byly rozdávány soubory jeho spisů. Putin dokonce v roce 2005 zařídil převoz Iljinových ostatků ze Švýcarska a jejich znovupohřbení v Moskvě.

Pro Putina se ukázalo, že uskutečnění Iljinovy vize pravicové diktatury v Rusku je možné a úspěšné. Abychom však pochopili, jak k tomu došlo, musíme se vrátit k tragickým událostem ze září 1999, tři měsíce předtím, než byl Putin po rezignaci Borise Jelcina jmenován úřadujícím prezidentem Ruska.

V září 1999 došlo po celém Rusku k sérii výbuchů, při nichž zahynulo 293 lidí. V té době byl Putin teprve měsíc ruským premiérem, jeho reakce však byla rychlá. Nařídil útoky na ty, které označil za odpovědné: teroristy z Čečenska, oblasti na jihu Ruska, kde už deset let zuřila vleklá občanská válka a povstání.

Tím začal naplňovat jeden z klíčových Iljinových konceptů – sjednocení Rusů tváří v tvář nepřátelským silám, které údajně ohrožují samotnou existenci země. A tato strategie zabrala. V srpnu 1999 měl do té doby téměř neznámý Putin podporu jen kolem 2 procent. Tři měsíce po zahájení druhé čečenské války však jeho popularita vzrostla na 35 procent. A v březnu 2000, kdy válka stále pokračovala, byl Putin zvolen prezidentem Ruské federace.

Tak začala přeměna Ruska v režim odpovídající Iljinově „politice věčnosti“. Ústřední postavou tohoto procesu se stal Putinův nový mistr propagandy Vladislav Surkov. Ten byl mimořádně zdatný ve využívání uměle vytvářených či zveličovaných krizí k upevnění Putinovy kontroly nad ruským státem.

V roce 2002 například Surkov využil teroristický útok na divadlo v Moskvě jako záminku k tomu, aby dostal hlavní televizní stanice pod plnou státní kontrolu. O několik let později, po hospodářském propadu v letech 2008–2009, který Rusko zasáhl obzvlášť tvrdě, naznačovali nezávislí pozorovatelé, že Putinova strana v parlamentních volbách v roce 2011 získala jen asi 26 procent hlasů – zdálo se, že občané doufají v politickou změnu. Oficiální výsledky však straně přisoudily 49 procent. Tyto výsledky byly zjevně zfalšované a následovaly masové protesty.

V této situaci Putin identifikoval nového, trvalého nepřítele, kterého mohl politicky využít: Západ, zosobněný Spojenými státy a Evropskou unií. Státní televize začala tvrdit, že protivládní demonstranti jsou placeni západními organizacemi. Pod záminkou ochrany ruské suverenity začal Putin důsledně prosazovat Iljinovu filozofii v ruském politickém životě. Příslušníci FSB nyní mohli beztrestně střílet do lidí, pomluva vlády byla kriminalizována a zahraniční nevládní organizace v Rusku byly buď zakázány, nebo nuceny registrovat se jako „zahraniční agenti“.

Těmito drakonickými kroky Putin fakticky naplnil Iljinův sen o Rusku řízeném politikou věčnosti.