Červená královna

Pamatujete si na Alenčino dobrodružství v říši divů? V jeho pokračování, knize Za zrcadlem, nechává autor Lewis Carroll jednu z postav, Červenou královnu, vysvětlit Alence, jak funguje příroda. Červená královna jí říká: „Teď vidíš, že k tomu, abys zůstala na stejném místě, musíš běžet, jak nejvíc můžeš.“

Tato záhadná slova se stala známou alegorií ve vědecké komunitě a dala jméno takzvané hypotéze Červené královny: v přírodním světě musí každý druh „běžet“ – tedy neustále se přizpůsobovat a vyvíjet – jen proto, aby vůbec přežil.

Následující kapitoly vás zavedou na cestu fascinujícími fakty o evoluci. Uvidíte, jak je sexuální reprodukce hnací silou evolučního úspěchu člověka, jak se vyvinula pohlaví a co stojí za rozdíly mezi mužskými a ženskými sexuálními strategiemi. Dozvíte se také, proč může být polygamie v určitých podmínkách výhodná, proč je pro ženy z evolučního hlediska nejvýhodnější manželství „s možností afér“ a proč v přírodě existují v zásadě jen dvě pohlaví, nikoli tři, čtyři nebo více.

V moderní společnosti je sex součástí téměř všeho, co lidé konzumují – od reklam na auta až po filmy. Většina lidí ho miluje. Jak ale došlo k tomu, že si lidé sex tak užívají?

Lidská záliba v sexu má ve skutečnosti obrovské evoluční výhody. Především sex vytváří genetickou rozmanitost, protože geny rodičů se při něm kombinují novými způsoby. Tato rozmanitost pak pohání evoluci: čím pestřejší je genetická výbava, tím lépe se druh může přizpůsobovat.

Sex navíc pomáhá opravovat geny. Například dobrý úsek DNA od jednoho rodiče může „překrýt“ vadný úsek od druhého. Bez sexu jako mechanismu oprav by se s každou další generací hromadily vrozené vady – podobně jako když stále dokola kopírujete kopii kopie. Sex naproti tomu využívá dva odlišné „originály“ k vytvoření nového „dokumentu“ založeného na obou sadách informací.

Přitom z hlediska samotné reprodukce jsou jiné způsoby často efektivnější. Stačí se podívat na asexuální druhy, které se množí rychleji, protože jednotlivci nemusí hledat partnera a mohou se rozmnožovat okamžitě. Zatímco lidé si užívají namlouvání a radosti ze vztahů, z čistě praktického hlediska je hledání vhodného partnera velmi neefektivní proces.

Představte si, jak jednoduché by bylo prostě se rozdělit na dvě části, jako to dělá většina mikroskopických organismů, vytvářet semena – zrcadlové klony sebe sama – jako pampelišky, nebo se množit z řízku jako vrba.

Ačkoli sex urychluje evoluci, evoluce sama o sobě není univerzálním cílem. Některým druhům se daří i s minimálními změnami. Příkladem je latimérie; tato madagaskarská ryba vypadá v podstatě stejně jako před 300 miliony let.

A nakonec, ani k opravám genů není sex nezbytný – můžete mít prostě „záložní kopie“. Většina rostlin a všechna zvířata mají alespoň dvě kopie každého genu a některé organismy, například samičky jistých druhů jamek, mají dokonce osm kopií každého genu.

To vše vyvolává otázku: proč tedy lidé sex stále potřebují? Odpověď najdete v následující kapitole.

Není tajemstvím, že žijeme v nebezpečném světě. Mnohem větší hrozbu než teroristické útoky nebo tsunami však pro lidi představují jiní tvorové: konkurenti, predátoři a paraziti.

Ačkoli jsou predátoři, jako byl krvežíznivý šavlozubý tygr, skutečně děsiví, nejsou zdaleka nejnebezpečnější. Největší hrozbu představují paraziti – a právě proto jsou klíčovým faktorem v evoluci člověka. Jsou sice malí, ale jejich přizpůsobivost a obrovské počty z nich dělají nejsmrtelnější sílu na Zemi.

Jakmile se parazit naučí napadat imunitní systém konkrétního jedince asexuálně se množícího druhu, může tento druh rychle vyhubit: útočí totiž na všechny jeho příslušníky stejným způsobem. Tato Achillova pata souvisí s tím, že asexuální druhy vykazují z generace na generaci jen velmi omezené rozdíly.

Proto jsou monokultury kukuřice nebo sóji tak náchylné k devastaci – jsou příliš homogenní na to, aby odolaly specializovanému parazitu.

Lidé mají v tomto ohledu výhodu: sex nám pomáhá proti parazitům bojovat. Pohlavní rozmnožování zajišťuje genetickou rozmanitost potomků, takže každá generace je méně zranitelná vůči specializovaným parazitům.

Při sexuální reprodukci vznikají různé verze téhož genu – dominantní, který se projeví navenek, a recesivní, který zůstává skrytý. Tento systém se nazývá polymorfismus. Znamená to například, že člověk může mít hnědé oči, ale zároveň nést recesivní gen pro modré oči, který může předat svým dětem.

V jistém smyslu funguje polymorfismus jako knihovna obranných strategií. Každý gen, který člověk nese – i ten recesivní – poskytuje imunitnímu systému informaci o tom, jak reagovat na parazitické hrozby.

V 80. letech 20. století americký výzkumník Curtis Lively prokázal, že míra sexuality u druhu souvisí s jeho schopností odolávat parazitům. Aby svůj objev ilustroval, studoval mexickou rybku zvanou topminnow, která se může rozmnožovat jak asexuálně klonováním, tak sexuálně. Lively zjistil, že klony jsou často silně napadány parazity, zatímco sexuálně se množící topminnowové jsou téměř zcela imunní.