Cena žízně

Až si příště budete vychutnávat sklenici vody, zkuste se zamyslet nad tímto: z veškeré vody na naší planetě je jen asi 1 procento vhodné k pití. A co zbývajících 99 procent? Led a mořská voda. Ano – všichni lidé na Zemi se dělí o zdroj, který je už teď velmi omezený. A co hůř, náš přístup k čisté vodě se rok od roku zmenšuje, takže je téměř jisté, že nedostatek vody se stane jedním z určujících problémů naší doby.

Přitom by vody mělo být dost pro všechny, ať už žijeme na vrcholcích And, nebo v centru Káhiry. Kvůli několika krátkozrakým a chamtivým rozhodnutím však dnes čelíme krizi. Tyto kapitoly ukazují, jak privatizace vodního hospodářství přispěla k jednomu z největších globálních ohrožení současnosti.

Tak si tu sklenici vody opravdu vychutnejte – nikdo neví, jak dlouho nám ještě vydrží. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč jsou některé chilské řeky pro místní obyvatele prakticky nedostupné,
• co způsobilo, že voda v Manile zdražila o 400 procent,
• a proč dnes Los Angeles znovu přivádí vodu do vyschlého Owensova jezera.

Přibližně 70 procent povrchu Země pokrývá voda. Proč se tedy nedostatek vody stal tak palčivým tématem? Problém není v tom, že by na planetě obecně nebyla voda, ale v tom, že je nedostatek pitné vody – a ten se změnil v globální krizi.

Velká část vody, která je teoreticky k dispozici k pití, je ve skutečnosti znečištěná. Nemoci přenášené vodou, jako je cholera nebo úplavice, patří celosvětově k hlavním příčinám úmrtí a nemocnosti. Kombinace vysoké hustoty obyvatelstva a špatných hygienických podmínek vede k prudkému nárůstu těchto onemocnění.

Dalším zdrojem pitné vody jsou podzemní vody, které se hromadí v přírodních podzemních nádržích – akviferech. Pokud však vodu z akviferů čerpáme rychleji, než se stačí přirozeně doplňovat, nádrže se mohou zhroutit a ztrácejí schopnost zadržovat další vodu. Klíčové je, že při vysychání akviferů může docházet k propadání půdy, jevu označovanému jako subsidience.

V kalifornském údolí San Joaquin se předpokládá, že soustavné čerpání podzemní vody pro zavlažování plodin způsobilo za posledních 90 let pokles povrchu země zhruba o 12 metrů. Akvifery v pobřežních oblastech navíc čelí riziku, že při poklesu hladiny podzemní vody do nich začne pronikat mořská voda. Voda, která byla dříve pitná, se tak stává slanou a nepitnou.

Mnoho sladkovodních řek je zásobováno ledovci. Kvůli změně klimatu však ledovce tají stále rychleji. Krátkodobě může průtok sladké vody do řek dokonce vzrůst, ale v dlouhodobém horizontu, až ledovce zcela roztají a zmizí, zmizí spolu s nimi i řeky, které napájely.

Problémem je také samotná distribuce pitné vody. Jako společnost ji mezi sebou dělíme velmi nerovnoměrně. Rostoucí urbanizace vytváří obrovský tlak na vodohospodářské systémy. Přibližně 55 procent světové populace dnes žije ve městech, a poptávka po vodě v metropolitních oblastech tak výrazně převyšuje možnosti blízkých zdrojů podzemní i povrchové vody. Poptávku je pak možné uspokojit jen vrtáním hlubokých studní nebo dopravou vody z čím dál vzdálenějších oblastí.

I v rámci jednotlivých obcí je voda často rozdělována nerovnoměrně – ať už prostřednictvím různých agentur, nebo přímo vládou. Například v Novém Dillí se voda přiděluje do jednotlivých částí města podle geografických kritérií. Zatímco na místní vojenskou základnu připadá zhruba 500 litrů na osobu a den a do oficiálně uznaných obytných čtvrtí míří asi 225 litrů na osobu, přeplněné slumy v Novém Dillí dostávají v průměru jen kolem 50 litrů na osobu a den.

Jak mohou firmy vydělávat na přírodním zdroji, který padá z nebe a vyvěrá ze země? Mnozí z nás sice kupují balenou vodu, ale to je jen špička ledovce. Hlavní zisky korporací plynou z úpravy a distribuce vody.

Na rozdíl od veřejných vodárenských podniků se soukromé společnosti zaměřují především na zisk. Zvyšují ceny podle vlastního uvážení, snižují náklady na infrastrukturu a pracovní sílu propouštěním zaměstnanců, odkládají nezbytné opravy a podobně. Zatímco veřejné služby by se ideálně měly řídit veřejným zájmem, ziskové společnosti takovými standardy vázány nejsou.

V Manile například po převzetí veřejné vodárenské služby soukromou firmou vzrostly ceny vody zhruba o 400 procent.

Méně známým, ale velmi výnosným způsobem, jak na vodě vydělávat, je obchod s vodními právy. Voda – ať už řeka, potok nebo jezero – může být kupována a prodávána nezávisle na pozemku, na němž se nachází. Vlastník pozemku a vlastník řeky, která jím protéká, tak mohou být dvě různé osoby či subjekty.

Korporace mohou získat buď práva na spotřební využití vody, například pro zásobování domácností, nebo práva na nespotřební využití, jako je výstavba přehrad a výroba vodní energie.

Chile bylo první zemí, která zcela privatizovala své vodní zdroje. Bývalý státní podnik Endesa, privatizovaný v roce 1989, dnes kontroluje nespotřební práva k řece Baker, jedné z objemově největších chilských řek. Přestože zde zatím nebyla postavena žádná přehrada, místním obyvatelům není dovoleno vodu z řeky využívat.

V oblastech, kde je voda často vzácná, například v Kalifornii, se voda ukládá do takzvaných vodních bank. V „mokrých“ letech se třeba zemědělec může vzdát části svého vodního přídělu a nechat ji vsáknout do akviferu. Následně může své právo na využití této vody prodat, nebo si je ponechat na dobu, kdy bude vodu naléhavě potřebovat.

Všechny tyto způsoby, jak proměnit vodu v peníze, mají jedno společné: cílem je vždy maximalizace zisku.