Být smrtelný

Podle známého rčení jsou v životě jisté jen dvě věci: smrt a daně. Zatímco na to, že odvádíme část svého příjmu státu, si většina z nás nějak zvykne, s faktem, že jednou zemřeme, se smiřuje jen málokdo. A právě to si zaslouží naši pozornost.

Pokrok medicíny neustále prodlužuje lidský život. Čím déle ale žijeme, tím delší bývá i naše pozvolné chátrání směřující ke smrti. Umírání, které bývalo relativně rychlé, se dnes může proměnit v zdlouhavý a vyčerpávající proces.

Jako jednotlivci i jako společnost se této realitě budeme muset postavit a naučit se, jak z umírání udělat něco víc než jen hrozbu, které se bojíme a kterou musíme pasivně snášet. V následujících kapitolách uvidíte, proč je důstojnost důležitá až do samého konce, proč by domovy pro seniory měly být lidštější a proč vám přemýšlení o smrti už dnes může jednou usnadnit umírání.

Přemýšlet o smrti a nemoci je nepříjemné. Přesto se s nimi nakonec setká každý z nás – přímo, když naše vlastní tělo stárne, i nepřímo, když stárnou a odcházejí naši blízcí. Právě proto, že je to nevyhnutelné, je nesmírně důležité o smrti a umírání mluvit.

S přibývajícím věkem naše orgány pomalu ztrácejí sílu a účinnost. Kosti, svaly a zuby ubývají, zatímco cévy a klouby tuhnou. Srdce pak musí pumpovat silněji, aby udrželo dostatečný průtok krve, což je jedním z důvodů, proč tolik starších lidí trpí vysokým krevním tlakem. Ani náš mozek není ušetřen – zmenšuje se a u mnoha lidí to vede k různým formám demence.

Jak naše tělesné systémy postupně selhávají, stáváme se náchylnějšími k úrazům a nemocem a hůře se o sebe dokážeme postarat. Oslabené svaly například způsobují, že mnoho starších lidí nebezpečně padá. Jen ve Spojených státech si každoročně zlomí krček stehenní kosti přibližně 350 000 lidí právě v důsledku svalové slabosti.

Stárnutí výrazně ztěžuje udržení samostatného způsobu života. I běžné denní činnosti – od nakupování potravin až po použití toalety – se postupně stávají stále náročnějšími. Nakonec většina z nás bude potřebovat trvalou pomoc rodiny nebo profesionálních pečovatelů, což často znamená strávit zbytek života v nemocnici nebo v domově pro seniory.

Zvýšená zranitelnost, která se stářím přichází, je tvrdá realita – a právě proto není snadné ji přijmout. O to důležitější je, abychom si ji připustili a hledali způsoby, jak učinit zkušenost stáří a umírání co nejméně bolestnou.

Moderní medicína nám umožňuje žít déle než kdykoli dříve. V minulých stoletích nemoci, které postihly člověka po padesátce, obvykle rychle vedly ke smrti. Dnes však lékaři dokážou udržet naše zdraví mnohem déle, zpomalovat chátrání těla a oddalovat smrt.

V důsledku těchto pokroků se za posledních 200 let podíl Američanů starších 65 let zvýšil z 2 na 14 procent. V Německu, Itálii a Japonsku dnes tvoří starší lidé zhruba pětinu populace.

Možná to zní paradoxně, ale tyto demografické změny zásadně proměnily i to, jak umíráme. Většinu lidské historie žily generace jedné rodiny pod jednou střechou nebo alespoň velmi blízko sebe. Jak rodiče stárli a slábli, děti se o ně staraly. Díky tomu mohli starší lidé zůstat – a také umírat – doma, obklopeni každodenním rodinným životem. Ti, kdo rodinu neměli, naopak často trávili poslední dny v bídných chudobincích.

Dnes péči, kterou dříve zajišťovaly rodiny, převzali lékaři, sestry a další profesionálové. Je příznačné, že v roce 1945 se většina úmrtí ve Spojených státech odehrávala doma. Do 80. let však tento podíl dramaticky klesl – doma tehdy umíralo už jen asi 17 procent lidí. V současnosti většina lidí umírá v nemocnicích nebo v zařízeních dlouhodobé péče.

Proč k této změně došlo? Částečně proto, že rodiny jsou dnes mnohem více rozptýlené. Dospělé děti často žijí daleko od rodičů a pochopitelně se jen málokdo dokáže nebo chce zcela vzdát vlastního života, aby poskytoval celodenní péči.

Naštěstí většina dnešních nemocnic a domovů pro seniory poskytuje odbornou a po zdravotní stránce přiměřenou péči. Na rozdíl od hrůzných chudobinců minulosti nabízejí bezpečné a hygienické prostředí. Přesto tato zařízení často nedokážou skutečně porozumět tomu, co lidé na konci života potřebují a po čem touží.