Byli jsme osm let u moci

Zvolení Baracka Obamy, prvního černošského prezidenta Spojených států, bylo historickým milníkem a velkým vítězstvím pro černé Američany. Samotný vzestup jednoho muže však nedokázal zásadně oslabit zakořeněné rasistické představy a diskriminaci. I po dvou Obamových funkčních obdobích lidé stále tvrdí, že černá chudoba je „kulturní“ problém, a odmítají uznat, že rasismus formoval Spojené státy od jejich vzniku.

Tyto úryvky – shrnující nejpřesvědčivější myšlenky z osmi esejů – tuto skutečnost odhalují. Sledují vývoj rasismu a bílé nadřazenosti v amerických dějinách až do současnosti a nabízejí čtenářům nezkreslený pohled na zemi vybudovanou na vykořisťování černých těl. V tomto shrnutí se dozvíte, jak se otroctví znovu zrodilo krátce poté, co bylo formálně zrušeno; proč Obama nemohl otevřeně mluvit o rase; a o čem ve skutečnosti byla občanská válka.

Prezidentství Baracka Obamy v letech 2008–2016 bylo historickým úspěchem. Poprvé v dějinách USA usedl v Bílém domě černý prezident – něco, co by bylo ještě nedávno nepředstavitelné. Tento průlom se však netýkal jen samotné osoby prezidenta. V průběhu jeho funkčního období, a částečně i díky němu, se do popředí dostala řada černých novinářů a autorů, kteří dali hlas zkušenosti černých Američanů.

Autor knihy však polemizuje s jedním z těchto hlasů – s hlasem významného komika Billa Cosbyho, který k černé komunitě promlouvá o disciplíně, morální reformě a osobní odpovědnosti. V létě 2016 ho autor slyšel kázat v kostele St. Paul Church of God in Christ v Detroitu. Cosby tehdy černému publiku řekl, že ačkoli rasismus stále existuje, není omluvou pro neúspěch černých Američanů. Prohlásil, že Afroameričané musí „uklidit svou kulturu“ a převzít plnou odpovědnost za své životy.

Ještě problematičtější byla Cosbyho takzvaná „Pound Cake“ řeč, kterou pronesl v roce 2004 na výročním zasedání Národní asociace pro podporu barevných lidí (NAACP) ve Washingtonu. Cosby v ní kritizoval černé Američany mimo jiné za to, že svým dětem dávají africká jména. Před shromážděným davem důrazně prohlásil: „Nejsme Afričané.“ V téže řeči také tvrdil, že segregace přinesla „něco dobrého“, protože podle něj naučila černé lidi soběstačnosti.

Cosby se však v tomto zásadně mýlí. Převrací bílý rasismus zpět proti černým lidem a dělá z něj problém údajně zakořeněný v afroamerické kultuře. Tvrdí, že současné rasové problémy jsou důsledkem poválečné, „postsegregační“ patologické černé kultury, která fetichizuje gangsterský rap a drogy. Cosby přitom ignoruje oprávněné požadavky černých občanů a aktivistů, kteří upozorňují, že bílá nadřazenost v Americe přetrvává a že trestní justice zoufale potřebuje reformu.

V roce 2008, v roce Obamova zvolení, byl autor plný euforie. Ptali se sami sebe: byl rasismus konečně vytlačen z tváře země? Skončila éra bílé nadvlády? V tehdejší atmosféře se zdálo, že takové naděje nejsou přehnané. Právě v tomto klimatu dostal autor od časopisu The Atlantic zadání napsat profil Michelle Obamové.

Když však slyšel její životní příběh, byl překvapen. Vyprávění Michelle Obamové se totiž výrazně lišilo od obvyklého narativu o otroctví a bílém útlaku. Během studií na univerzitě se Michelle věnovala afroamerickým studiím jako vedlejšímu oboru, a byla tak dobře obeznámena s historickými i současnými zápasy černé komunity. Autor proto očekával, že bude mluvit především o otroctví, útlaku a o boji za spravedlnost.

Místo toho však slyšel příběh Michelle jako matky, dcery a sestry – příběh, který zdůrazňoval roli žen v americké společnosti obecně. Michelle mluvila o svém „velmi šťastném dětství“ na jižní straně Chicaga a s nostalgií vzpomínala na rodinný život.

Zajímavé je, že právě tato druhá rovina je mezi černými Američany poměrně častá. Pro Michelle bylo dětství jakýmsi kokónem: vyrůstala v převážně černé komunitě, kde bylo „být černý“ normou, a proto si své rasy nebyla nijak zvlášť vědoma. Všichni kolem ní vypadali jako ona a její rasová identita byla do značné míry vedlejší.

Teprve když nastoupila na Princetonskou univerzitu, začala si svou rasu ostřeji uvědomovat. Autor se domnívá, že tato přechodová fáze je pro mnoho černých Američanů téměř univerzální zkušeností. Mnozí Afroameričané cítí k místu, odkud pocházejí, podobný pocit domova, jaký má Michelle k jižní straně Chicaga. Jakmile však své domovy opustí a vstoupí do širšího světa, začnou své chování měnit: distancují se od „černosti“, kterou vnímají jako nelegitimní v dominantní americké kultuře, a podvědomě přejímají stereotypy bílé většiny.