Boom

Ještě před třiceti lety bylo hydraulické štěpení hornin – frakování – téměř neznámé. Dnes patří v USA k nejdiskutovanějším tématům energetiky. Zastánci a odpůrci se neustále střetávají nad tímto složitým způsobem získávání energie.

Kritici v něm vidí hrozbu nové katastrofy: podle nich jde o bezohledné odvětví, které se žene kupředu, aniž bychom dostatečně rozuměli rizikům. Zastánci naopak zdůrazňují šanci na energetickou soběstačnost a plynulý přechod k obnovitelným zdrojům. Kdo má pravdu? Odpověď bohužel není černobílá.

V tomto shrnutí se seznámíte s rychlým vývojem frakování a s tím, proč v této otázce panuje tak hluboký společenský rozkol. Dozvíte se mimo jiné:

• proč zastánci používají pro frakování jiné „F“ slovo,
• proč se moderní frakování rozvinulo téměř výhradně zásluhou jediné firmy,
• proč se dříve ropa hledala tak, že se prostě vrtalo do země a doufalo v štěstí,
• proč se odvětví frakování žene kupředu, aniž by plně chápalo všechny důsledky,
• a proč někteří lidé věří, že frakování může paradoxně přispět k bezpečnějšímu a čistšímu životnímu prostředí.

Když se s těžbou ropy začínalo, byl celý proces mnohem jednodušší než dnes. Ropné vrty byly poměrně snadno přístupné a ropa z nich často sama vytékala na povrch. Jakmile se však průtok zpomalil, mnoho vrtů se jednoduše uzavřelo a bylo nutné hledat jiné zdroje energie.

Jedním z málo využívaných zdrojů byl plyn uvězněný v břidlicových horninách. Proces uvolňování ropy a plynu z hornin se dnes označuje jako frakování a první pokusy o takovou těžbu se objevily už po americké občanské válce.

Prvním nástrojem pro „štěpení“ hornin bylo takzvané ropné torpédo. Spouštělo se do vrtu, kde explodovalo, čímž rozrušilo horninu, do níž pak pronikla voda, a uvolnila tak plyn a ropu. Ropná torpéda však byla drahá a nebezpečná. V té době se přitom stále vyplácelo těžit z klasických vrtů, takže nebyl velký tlak na rozvoj této metody.

Ani poválečné pokusy po druhé světové válce nepřinesly zásadní průlom. Používal se nový proces nazývaný „hydrofrac“, jehož cílem bylo zvýšit výtěžnost stávajících vrtů. Do horniny se pod tlakem vháněla voda s pískem; po odčerpání vody měl písek zůstat ve vzniklých trhlinách a udržet je otevřené, aby jimi mohl proudit plyn. Hydrofrac sice fungoval, ale většina plynu zůstávala dál uvězněná v hornině.

Ani další experimenty nepřesvědčily odvětví, aby ve velkém investovalo do frakování v USA. Mezi lety 1967 a 1973 se dokonce Americká komise pro atomovou energii pokusila použít k „frakování“ jaderné nálože. Od tohoto postupu se nakonec upustilo, protože uvolněný plyn byl radioaktivní a pokusy vyvolaly vlnu protestů.

Ani energetická krize 70. let nevedla k masivnímu hledání domácích zdrojů ropy a plynu. Program výzkumu nekonvenčního plynu dostával jen minimální prostředky – v nejlepším roce zhruba 30 milionů dolarů. Celkově byly domácí snahy o těžbu břidlicového plynu z velké části opuštěny. Získávat ropu a plyn v zahraničí bylo jednodušší a levnější.

Většina lidí si neuvědomuje, jak obrovský pokrok technologie vrtání ropy a plynu za poslední desetiletí urazila. Dříve se jednoduše vrtalo do země a doufalo se, že se narazí na ropu. Technologie těžby ropy a plynu se vyvíjely dříve, než vznikly spolehlivé metody, jak tyto zdroje vůbec vyhledat.

Někdy byla ropa viditelná už na povrchu, ale pokud tomu tak nebylo, musely se používat jiné, značně nepřesné postupy. Hledači ropy se snažili odhadovat možná ložiska na základě kusých zpráv, povrchových projevů nebo prostě metodou pokus–omyl. Úspěch rozhodně nebyl zaručen.

Postupně se metody geologického průzkumu výrazně zlepšily, stále však bylo nutné hledat nové způsoby, jak ropu a plyn z hornin efektivně čerpat. To ale naráželo na to, že vývoj a zavádění nových vrtacích technologií je riskantní a nákladný. Většina firem proto setrvávala u tradičních technik, i když nebyly příliš účinné, a do nového vývoje investovala jen omezeně.

Moderní frakování se nakonec ukázalo jako průlomové řešení – a zajímavé je, že ho jako první v praxi prosadila poměrně malá společnost. Frakování spočívá v tom, že se do vrtu pod vysokým tlakem vhání voda smíchaná s pískem a chemikáliemi. Mnozí proto považovali tuto metodu za nebezpečnou a velké firmy ji vnímaly jako příliš riskantní.

Menší společnosti však měly jen omezený počet lokalit, kde mohly vrtat, a o to větší potřebu vytěžit z každého naleziště maximum. V roce 1998 provedla jedna taková menší firma první úspěšné moderní frakování.

Úspěch frakování znamenal, že břidlicové horniny přestaly být nepřekonatelnou překážkou těžby plynu. Před nástupem frakování se za perspektivní zdroj plynu považoval prakticky jen pískovec. Frakování otevřelo zcela nový trh s těžbou plynu a ropy z břidlic.