Boj o hlas

Většina Američanů to dnes bere jako samozřejmost, ale právo volit je výsledkem dlouhého a náročného boje. Když se občané USA v den voleb postaví do volební kabiny, stojí na bedrech předchozích generací, které usilovaly o možnost rozhodovat o tom, kdo jim bude vládnout. Zdaleka ne každý je spokojený s každým zvoleným představitelem, ale alespoň mají každých pár let šanci je z úřadu „vykopnout“.

Následující kapitoly se podrobněji věnují průkopnickému demokratickému hnutí ve Spojených státech a vyprávějí příběh lidí a organizací, které se postavily autoritám a dokázaly zajistit volební právo pro chudé, ženy a etnické menšiny. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč John Adams nepodporoval demokracii, jak byly černé komunity po občanské válce zbaveny volebního práva a proč je americká demokracie ohrožena i dnes.

Americká válka za nezávislost byla vedena s cílem odebrat moc Britům, kteří tehdy vládli Třinácti koloniím podél východního pobřeží Severní Ameriky. Před tímto historickým konfliktem v 70. letech 18. století měli tři miliony kolonistů žijících na území, které se později stalo Spojenými státy, jen omezená demokratická práva a volit směla pouze část mužů, kteří vlastnili určitý majetek.

Debata o volebních právech však nebyla vůbec jednoznačná. Ještě před sepsáním Ústavy Spojených států v roce 1787 se v otázce volebního práva vyprofilovaly dva protichůdné tábory, z nichž jeden reprezentoval Benjamin Franklin a druhý John Adams. Oba patřili k nejvlivnějším osobnostem boje za nezávislost a k zakladatelům Spojených států.

Franklin prosazoval rozšíření volebního práva na všechny svobodné muže bez ohledu na rasu. Za tuto změnu se zasazoval už dříve a v roce 1776 ji prosadil při tvorbě pensylvánské ústavy. John Adams, Franklinův úhlavní protivník, byl naopak zásadně proti rozšiřování volebního práva. Dokonce prohlásil, že pokud by se zrušil majetkový cenzus pro muže, „nebude tomu konce“ a nakonec budou volební právo požadovat i ženy a pracující chudí.

Jak si lze představit, tyto dva pohledy stály v ostrém protikladu a jejich stoupenci vedli během psaní ústavy dlouhé spory. Nakonec došli ke kompromisu: otázka volebního práva nebyla v ústavě vůbec upravena. Tento kontroverzní bod byl ponechán jednotlivým státům.

Důsledkem bylo, že volební právo zůstalo po téměř celé jedno století vyhrazeno převážně bílým mužům, kteří vlastnili majetek nebo platili daně. Ústava nicméně umožnila federální vládě zasáhnout, pokud by státy své pravomoci zneužívaly.

I tito privilegovaní voliči však měli omezený vliv: směli volit pouze členy Sněmovny reprezentantů. Prezidenty volilo volební kolegium a senátory vybíraly státní zákonodárné sbory.

Zatímco protirozšiřování volebního práva zaměřená federalistická strana Johna Adamse vyhrála první kongresové volby v roce 1789, v nově vzniklém státě zároveň sílila touha po širším volebním právu. Tuto energii dokázali využít Thomas Jefferson a James Madison, kteří v roce 1791 založili novou politickou sílu – Demokraticko‑republikánskou stranu.

Tato dvojice dokázala zorganizovat obrovské množství lidí do mocného politického hnutí, z něhož se později vyvinula moderní Demokratická strana. Jejich program kladl důraz na svobodu, individuální a přirozená práva – témata, která silně rezonovala u rostoucí vrstvy farmářů a drobných podnikatelů.

Před prezidentskými volbami v roce 1800 byla jejich kampaň natolik úspěšná, že Jefferson navzdory federalistickému gerrymanderingu – tedy účelovému překreslování hranic volebních obvodů ve prospěch jedné strany – volby překvapivě vyhrál. Tento zlom je známý jako „revoluce roku 1800“.

V roce 1809 Jeffersona v prezidentském úřadu vystřídal Madison. Během jeho mandátu vstoupilo do Unie šest nových států, v nichž měli volební právo všichni muži, včetně svobodných černochů. Zároveň čtyři stávající státy zrušily veškeré majetkové cenzusy pro voliče.

Přesto byl tlak na všeobecné volební právo pro bílé muže stále pod palbou kritiky. Ještě v roce 1821 se John Adams aktivně snažil rozšíření volebního práva zabránit a v Massachusetts tehdy skutečně dokázal zablokovat jeho rozšíření.

Demokratické síly však byly příliš silné, než aby je bylo možné dlouhodobě zastavit. V roce 1828 nově ustavená Demokratická strana vyhrála prezidentské volby s Andrewem Jacksonem jako kandidátem. Tím začala éra, která vešla ve známost jako jacksonovská éra – období, kdy účast veřejnosti na politice dosáhla dosud nevídané úrovně.

Díky práci strany se například volební účast v prezidentských volbách zdvojnásobila: z 27 procent v roce 1824 na 57 procent v roce 1828. Tento pozoruhodný nárůst byl výsledkem intenzivní komunitní organizace prostřednictvím místních stranických buněk a masového rozšíření stranického tisku. Vznikl tak první skutečně masový politický aparát na světě, který urychlil přechod Ameriky k masové demokracii.