Bohové horního vzduchu

Pokud jde o pozitivní společenské změny, politická levice často líčí vývoj jako součást dlouhého oblouku pokroku. Vezměme si například rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 2015, které legalizovalo manželství osob stejného pohlaví, nebo možnost, kterou Američané získali při sčítání lidu v roce 2000, kdy mohli pro popis své etnické a rasové identity označit více kategorií. Tyto události lze chápat jako nejnovější kapitoly v boji za občanská práva, jehož kořeny sahají až do éry zákonů Jim Crow.

Tyto změny však byly také výsledkem hlubšího posunu v moderním myšlení. A právě zde vstupuje na scénu Franz Boas. Tyto úryvky sledují, jak Franz Boas a okruh jeho spolupracovníků od 80. let 19. století do 40. let 20. století položili základy kulturní antropologie. Na základě důkladné empirické analýzy ukázali, že evropské zvyky představují jen jeden z mnoha možných způsobů života, a otevřeli nové způsoby uvažování o genderu, sexualitě a rase.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, jak polyamorický milostný život Margaret Meadové ovlivnil její antropologický výzkum, proč americká spisovatelka Zora Neale Hurstonová věřila na zombie a proč jsou Boasovy myšlenky o toleranci aktuální dodnes.

Znáte americkou národní hymnu? Když se nad tím zamyslíme, tvrzení o „zemi svobodných a domově statečných“ začalo být pravdivé teprve po zrušení otroctví. Američané v období po rekonstrukci byli skutečně hrdí na to, že žijí ve společnosti, která údajně zaručuje rovnost všem lidem. Realita vládnutí ve Spojených státech však vyprávěla jiný příběh.

Od 80. let 19. století do 60. let 20. století vybudovaly Spojené státy systém rasového omezování volebního práva prostřednictvím nových segregačních zákonů, které vešly ve známost jako zákony Jim Crow. Tyto zákony oddělovaly černé a bílé obyvatele ve školách, nemocnicích i dalších veřejných budovách. Předepisovaly také, že lidé různých ras nesmějí být pohřbíváni vedle sebe, a vytvářely rasově segregovaná města tím, že určovaly, kde si kdo smí či nesmí kupovat nemovitosti.

Stát však nebyl nepřátelský jen vůči Afroameričanům. Na přelomu století byli Židé, Italové, Poláci, Slováci a další přistěhovalecké komunity stále častěji vnímáni jako prvek, který „kazí“ americkou populaci. Aby se příliv těchto imigrantů zpomalil, přijal Kongres USA v roce 1924 Johnson‑Reedův zákon, který mimo jiné stanovil kvóty na počet lidí z jednotlivých zemí, kteří smějí do Spojených států přistěhovat.

Podobně jako postoje bílých evropských kolonizátorů, kteří spravovali domorodé obyvatelstvo v Africe, odrážely zákony Jim Crow i nové imigrační regulace obecné přesvědčení, že Anglosasové tvoří biologicky nadřazenou rasu. Pro některé však tato domněnka vyžadovala ještě „vědecké“ potvrzení.

Na konci 19. století vyvolal vášnivý zájem o rasu vznik nové společenské vědy – antropologie, chápané jako studium lidských bytostí. První antropologové, jako například Lewis Henry Morgan, tvrdili, že společnosti na celém světě lze seřadit do hierarchie evolučního vývoje. Morgan a další argumentovali, že společnost postupuje od „divošství“ přes „barbarství“ až k „civilizaci“. Mimo jiné to mělo potvrzovat, že údajně „civilizovaná“ společnost Spojených států je nadřazená „divokým“ kmenům Siouxů, kteří nedávno přišli o svá práva suverénního národa.

Ačkoli raní antropologové poskytovali pseudovědecké potvrzení víry v bílou nadřazenost, nový obor zároveň otevřel cestu i jinému typu výzkumu – takovému, který nahlížel na všechny lidi jako na bytosti vrozeně si rovné. A právě zde začíná příběh německého imigranta jménem Franz Boas.

Franz Boas se narodil 9. července 1858 v židovské rodině střední třídy v tehdejším pruském městě Minden. Už od dětství ho fascinovala povaha světa. Zajímal se o kameny i zvířecí mrtvoly a snil o tom, že se jednou vydá na expedice do dalekých krajů.

Nebylo proto překvapením, že po studiu fyziky a zeměpisu na několika německých univerzitách naplánoval výpravu do Arktidy v naději, že se stane průkopníkem nového směru německého výzkumu. V červnu 1883 vyplul mladý vědec na lodi Germania na Baffinův ostrov, kde chtěl studovat migrační vzorce místních Inuitů. Jak však zaplňoval své zápisníky pozorováními a příběhy, které mu Inuité vyprávěli, začal na ně nahlížet nikoli jako na objekty výzkumu, ale jako na svébytné lidi.

Po celé měsíce mu extrémní počasí a drsný led bránily cestovat za Cumberland Sound. Boas si začal uvědomovat, jak moc závisí na místních obyvatelích. Například nebyl dostatečně vybaven, aby sám zvládl řídit psí spřežení. A aby se vyhnul omrzlinám, musel se spoléhat na ostatní, kteří mu hlídali nos, zda nezačíná nabírat podezřelý bělavý odstín. Čím více času Boas s domorodci trávil, tím jasněji začal vidět i sám sebe. Navzdory svému západnímu vzdělání byl ve světě větru a sněhu, v němž se ocitl, bezmocný. V okamžiku, který zásadně ovlivnil směr jeho života, si Boas uvědomil, že vzdělání je vždy relativní k podmínkám, v nichž člověk žije.

Boasův pobyt na Baffinově ostrově se chýlil ke konci na sklonku roku 1884. S novými poznatky v hlavě a po zasnoubení s mladou Rakušankou jménem Marie se Boas vydal lodí do New Yorku. Neměl žádné bezprostřední kariérní vyhlídky, ale slyšel, že ve Washingtonu, D.C., vzniklo nové muzeum – Smithsonian Institution – s rozsáhlou sbírkou arktických materiálů. Když do Washingtonu dorazil, ředitel Ústavu pro etnologii Smithsonian Institution John Wesley Powell mu sdělil, že žádná volná místa nemají. Bez formálních kvalifikací a bez reálných pracovních příležitostí ve Washingtonu či v New Yorku se Boas neochotně vrátil do Německa.

Ačkoli byla jeho krátká cesta do Spojených států neúspěšná, všiml si něčeho, co mu dodalo naději: způsobu, jakým se tamní vědci věnovali podobnému typu pozorovací praxe, jakou uplatňoval na Baffinově ostrově. Následující rok se proto Boas znovu vydal přes Atlantik – tentokrát už na delší dobu.