Bloudící mysl

Všichni si rádi dopřejeme trochu snění, abychom unikli z nudné situace, jako je dopravní zácpa nebo nekonečný den na výrobní lince. Na druhou stranu může být bloudící mysl nesmírně frustrující ve chvíli, kdy se zoufale snažíte soustředit na nějaký úkol.

Proč ale naše mysl tak často odbíhá jinam? Jak se v této knize dozvíte, není to něco, čemu bychom se mohli úplně vyhnout – náš mozek má totiž zabudovaný „režim bloudění“. Na první pohled to vypadá jako velká evoluční nevýhoda. Nebylo by přece lepší být neustále ve střehu, když si uvědomíme všechny ty šavlozubé tygry a jedovaté hady, kteří tak dychtili zabít naše předky?

V následujících kapitolách uvidíte, že výhody tohoto režimu převáží nad nevýhodami ne zcela nepřetržité ostražitosti. Dozvíte se také o muži, který byl uvězněn v jakémsi věčném přítomném okamžiku; proč mohou být některé z vašich nejcennějších dětských vzpomínek mylné; a jak nemusíte být žádný jasnovidec, abyste se dokázali vcítit do mysli jiného člověka.

Někdy naše mysl prostě nespolupracuje. Už se vám stalo, že jste si sedli ke stolu s jasným úmyslem něco udělat, ale místo toho vám myšlenky neustále odbíhaly jinam?

Když se to stane, neznamená to, že váš mozek přestal pracovat. Naopak – když mysl bloudí, spotřebovává téměř stejné množství energie jako při soustředění na konkrétní úkol. Důvodem je, že při zaměření na jednu činnost jsou aktivní jen určité oblasti mozku. Jakmile se ale mysl začne toulat, přebírá aktivitu tzv. výchozí síť (default mode network).

Tuto síť, pojmenovanou neurologem Marcem Raichlem, tvoří oblasti rozptýlené po mozku, které nejsou zapojené do přímé, na vnější úkol zaměřené činnosti. Přesto je v nich velmi rušno.

Můžete si mozek představit jako malé město. Když se na náměstí koná velká událost, všichni lidé se soustředí na jednom místě. Jakmile se ale rozejdou za svými záležitostmi, ve městě dál probíhá téměř stejná úroveň aktivity – jen je rozptýlená po celém prostoru. Přesně to se děje, když vaše mysl bloudí.

Bloudící mysl tedy má své nevýhody, ale rozhodně není jen špatná. Je pravda, že vás může odvádět od dokončení úkolu a výzkumy naznačují, že souvisí s nižší subjektivní spokojeností i s předčasným stárnutím. Ale zároveň je bloudění mysli zásadní pro kreativní myšlení a umožňuje vynálezcům i umělcům přicházet s nápady, které mění svět.

Když se mysl toulá, může volně asociovat a nacházet souvislosti a řešení problémů, která by jinak zůstala skrytá. Možná jste sami zažili náhlý nápad ve sprše nebo při procházce v přírodě. Právě při jedné takové procházce se nechal George de Mestral inspirovat k vynálezu suchého zipu, když si všiml, jak se bodláky zachytávají na jeho oblečení.

V další kapitole se podíváme na to, jak naše paměť určuje, kam se bloudící mysl nejčastěji vydává.

Často zjistíte, že když vaše mysl bloudí, vrací se k nějaké události z minulosti nebo se zabývá budoucností, z níž máte obavy. Ukazuje se, že cíl tohoto bloudění závisí na třech úrovních naší paměti.

První úroveň tvoří naše základní dovednosti. Bloudící mysl se často točí kolem jednoduchých schopností, jako je chůze, mluvení nebo psaní. Bývá také běžné zasnít se o dovednosti, kterou bychom chtěli mít – například o hraní na hudební nástroj – nebo o talentu, který jsme ztratili, třeba o dřívější plynulosti v cizím jazyce. Když si uvědomíme, že tyto schopnosti nemáme nebo jsme o ně přišli, může nás to znepokojovat či zarmucovat.

To nás přivádí k druhé úrovni paměti: k našim znalostem. Tato vrstva zahrnuje všechna slova a jazyky, které ovládáte, stejně jako data, fakta a informace o lidech a místech, o nichž jste se kdy něco dozvěděli. Právě zde se odehrává většina kreativního bloudění mysli – čerpáme z tohoto obrovského fondu znalostí a vytváříme mezi nimi nová spojení.

Ať už píšete knihu, nebo se jen tak zasníte, vaše mysl může bloudit a z vašich znalostí budovat celé světy. Můžete si například představovat, že zdoláváte některý z havajských vulkánů, i když jste na Havaji nikdy nebyli.

Třetí a poslední úrovní je epizodická paměť. Tato specializovaná vrstva obsahuje konkrétní, osobně významné okamžiky vašeho života. Právě sem vaše mysl bloudí, když si znovu vybavuje události, které jste prožili. Protože jsou tyto vzpomínky hluboce osobní, nejvíce formují váš pocit vlastní identity.

Tyto vzpomínky však mají tendenci s přibývajícím věkem blednout a často potřebují nějaký podnět, aby znovu ožily. Možná jste to zažili, když stará fotografie náhle vyvolala proud vzpomínek a nechala vaši mysl zabloudit do dávné minulosti.

S tolika různými úrovněmi, do nichž se můžeme v myšlenkách vydat, není divu, že naše mysl podniká tyto časté vnitřní cesty.