Biologie víry

Nedávný biologický výzkum přináší důkazy, že ve dvacátém století byla role genů v našem životě hrubě přeceňována. Ukazuje se, že mnohem větší vliv, než se dříve myslelo, má prostředí a naše vnímání světa. Kniha Biologie víry vysvětluje základní rozdíly mezi tradiční a novou biologií a ukazuje, jak lze z moderního výzkumu v této oblasti vyvozovat praktické – a dokonce i duchovní – závěry. V následujících kapitolách se dozvíte mimo jiné: co zapíná a vypíná vaše geny, proč bychom měli usilovat o mír, nikoli o válku, a v jakém smyslu jsme „stvořeni k obrazu“ Boha či vesmíru.

Kdo přišel s myšlenkou evoluce? Charles Darwin? Mohli byste si to myslet, ale mýlili byste se. Ve skutečnosti byla tato myšlenka formulována už o několik desetiletí dříve francouzským biologem Jean-Baptistem Lamarckem. Lamarckovo pojetí evoluce se však od Darwinova v řadě ohledů lišilo.

Na rozdíl od Darwina, který chápal evoluci především jako boj mezi druhy, vnímal Lamarck evoluci mnohem laskavěji. Spolupráce mezi druhy i jednotlivci pro něj byla pro evoluční vývoj zásadní. Zatímco darwinistická teorie klade důraz na náhodné genetické mutace, z nichž některé jedinci pomáhají přežít v daném prostředí a tím podporují evoluční pokrok, Lamarck naznačoval, že druhy se vyvíjejí tím, jak se učí přizpůsobovat svému okolí.

V mnoha ohledech je Lamarckův pohled blíže našemu současnému chápání evoluce. Například při studiu fungování imunitního systému vidíme, jak se organismy přizpůsobují prostředí a předávají tyto „zkušenosti“ svým potomkům. Když do našeho těla vstoupí virus, naše protilátky s ním bojují. Jsou-li úspěšné, „zapamatují si“ si virus i způsob, jak ho zničit. Tato paměť se pak předává dceřiným buňkám protilátek.

Lamarckovu myšlenku, že organismy často spolupracují, místo aby neustále bojovaly, dnes potvrzuje i moderní věda. A nejde jen o spolupráci mezi jedinci téhož druhu. V přírodě existuje mnoho symbiotických vztahů, v nichž různé druhy zjevně spolupracují. Náš trávicí systém například obsahuje miliardy bakterií, které mu pomáhají fungovat. Bez nich bychom nedokázali strávit potravu, kterou jíme.

Spolupráce mezi druhy navíc může ovlivňovat i geny. Věda ukázala, že geny se nepředávají pouze klasickou reprodukcí z jedince na jedince, ale mohou být sdíleny i mezi různými druhy. V následujících kapitolách uvidíme, jak naše současné poznatky o fungování lidských buněk tuto Lamarckovu představu o významu spolupráce potvrzují.

Lamarckova teorie zdůrazňuje význam spolupráce v biologii. Podívejme se na to na příkladu pozoruhodného „přeživšího“ v přírodě – buňky – jejíž fungování je výsledkem součinnosti mnoha prvků.

V našich tělech neexistuje jediná funkce – od trávení až po činnost imunitního systému –, kterou bychom nenašli už v jediné buňce. Buňky jsou neuvěřitelně inteligentní a patřily mezi první formy života na Zemi. Právě díky této „inteligenci“ přežily, zatímco naprostá většina někdejších organismů vyhynula.

Příklad buněčné inteligence vidíme, když jsou jednotlivé buňky odebrány z těla a pěstovány v kultuře. V takovém případě aktivně vyhledávají prostředí, v němž mohou přežít, a vyhýbají se prostředí, které jejich růst nepodporuje.

Odkud se ale tato inteligence bere a co vlastně řídí chování buňky? Většina lidí by pravděpodobně odpověděla, že z jádra buňky, kde jsou uloženy genetické informace – DNA – ve formě chromozomů. Pokud by to byla pravda, buňka by po odstranění jádra měla okamžitě zemřít. Víme však, že když je jádro odstraněno, buňka dál žije a funguje, jako by měla mozek.

Je to proto, že jádro buňky je především místem, kde probíhá reprodukce. Spíše než „mozek“ je jádro jakousi gonádou buňky, jejím pohlavním orgánem. Skutečným „mozkem“ buňky je pravděpodobně její membrána, která obklopuje vnější část buňky.

V buněčné membráně se nacházejí dva typy proteinů – receptorové a efektorové –, které reagují na podněty z prostředí a spouštějí činnost buňky. Receptory zachycují signály z okolí a efektory tyto signály převádějí na konkrétní akce. Pokud bychom tyto proteiny z buňky odstranili, stala by se funkčně „mozkově mrtvou“ a nedokázala by na své okolí reagovat.