Bílý odpad

Po prezidentských volbách v USA v roce 2016 vzbudilo chování bílých voličů velkou pozornost. Někteří komentátoři tvrdili, že hlasovali proti vlastním zájmům, jiní, že hlasovali proti menšinám, a někteří rozhořčení demokraté dokonce mluvili o „whitelashi“ či „hlasu bílé chudiny“. Bylo by snadné tyto lidi odbýt jako zahořklé poražené – ale možná je za tím víc.

Toto je dějiny takzvané bílé chudiny v Americe, sociálního fenoménu, který se neobjevil až s prvním stereotypním obytným přívěsem, ale je vetkaný do samotné struktury americké společnosti od jejích počátků. Je to příběh o tom, jak chudá bílá Amerika tvořila nit táhnoucí se celými dějinami Spojených států – a jak nám tento příběh pomáhá pochopit, kde se nacházíme dnes.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč Benjamin Franklin věřil, že západní migrace může vyřešit třídní konflikty; jak se dva legendární Američané ztotožnili s bílou chudinou své doby; a proč Velká hospodářská krize změnila historickou posedlost země genetikou.

Řím se nepostavil za den – a Spojené státy také ne. Rané dějiny národa položily základy jeho budoucí třídně rozvrstvené společnosti.

V 17. století představovala Amerika pro anglickou vládnoucí třídu jedinečnou příležitost, jak se zbavit chudých a ještě na tom vydělat. Rozsáhlé, nevyužité a podle jejich představ neobydlené území Severní Ameriky se zdálo být volné k obsazení – „necivilizovaní“ domorodci nebyli v očích Angličanů považováni za legitimní správce země.

Amerika se tak stala jakousi skládkou pro anglické zločince, sirotky a chudinu, která byla následně pověřena vybudováním prvních anglických kolonií. Třídní nerovnosti zakořeněné v anglické společnosti se v koloniích brzy znovu vytvořily a ještě prohloubily.

Příkladem může být Virginie, první jižní kolonie. Její ekonomiku poháněl tabák – plodina, která vyžadovala rozsáhlé pozemky, jež si mohli dovolit jen bohatí, a obrovské množství pracovní síly. Chudí přistěhovalci byli po příjezdu nuceni odpracovat si náklady na cestu do Ameriky na tabákových plantážích v režimu smluvního nevolnictví.

Třídní systém byl pevně zakořeněn i v severních koloniích. Například společnost v Nové Anglii, ačkoliv šlo o prosperující náboženskou komunitu, měla k rovnostářství daleko. Puritánská doktrína nastolila přísnou sociální hierarchii, na jejímž dně stáli „cizáci“ – černí otroci i bílí služebníci.

V amerických koloniích byla rozšířená také genderová nerovnost. V představách raných Američanů byly plodnost a „dobré plemeno“ klíčové pro prosperitu a zdraví národa. Důraz na plodnost vedl k tomu, že ženy byly vnímány podobně jako půda: obojí podle této logiky potřebovalo schopného muže, který za ně převezme odpovědnost, aby mohly růst ekonomika i populace.

Aby se chránilo „dobré plemeno“, byla navíc sňatková spojení napříč třídami považována za nežádoucí. Elity se obávaly, že pokud se budou vyšší a nižší vrstvy mezi sebou rozmnožovat, povede to k úpadku jejich „nadřazeného“ rodu.

Jak tedy vypadala americká společnost v době vyhlášení nezávislosti, pokud takto fungovala v prvních desetiletích? To prozkoumáme v následující kapitole – spolu s vizí, kterou měli otcové zakladatelé pro budoucnost Ameriky.

Ani tak vizionářští myslitelé, jako byli zakladatelé Spojených států, se nedokázali zcela vymanit ze své doby. Přes pokrokové úvahy o budoucnosti americké společnosti v sobě nesli třídní předsudky raných kolonií.

Benjamin Franklin byl přesvědčeným zastáncem rovnostářštější společnosti. Zároveň však viděl i výhody sociální stratifikace. Tvrdil, že širší rozptýlení obyvatel po zemi omezí třídní konflikt: každý člověk bude mít nějaký majetek a bude žít dostatečně daleko od ostatních, aby se předešlo sporům o zdroje.

Na první pohled působí tento model jako rovnostářský. Franklin však do své vize společnosti vlastníků půdy nezahrnoval nevolné pracovníky. Ve skutečnosti byla jeho představa nastavena tak, aby chránila elity před těmi úplně dole. Věřil, že vytvoření početné střední třídy zajistí sociální stabilitu, protože lidé „uprostřed“ budou spokojeni s tím, že stojí nad dělníky z nejnižších vrstev.

Prezident Thomas Jefferson se rovněž prohlašoval za egalitáře. Jeho původ člena virginské elity mu však zastíral skutečné problémy nižších tříd. Místo aby viděl třídní bariéry, které jim bránily v úspěchu a společenském vzestupu, přičítal jejich potíže rozdílům v kvalitě půdy a geografii.

Jeho snahy zlepšit postavení chudých navíc zůstaly nedotažené. Jeden z Jeffersonových prvních reformních návrhů například počítal s tím, že každý muž bez vlastního pozemku dostane 50 akrů půdy, aby mohl vystoupat po společenském žebříčku. Tato reforma se však nikdy neuskutečnila – byla vyškrtnuta z konečné verze státní ústavy.

Jefferson také považoval úspěch spíše za výsledek dědičnosti než sociálních podmínek. Představoval si, že v průběhu času povedou „chov“ a přirozený výběr ke vzniku třídy talentovaných lidí, kteří se přirozeně dostanou na vrchol. Jinými slovy, věřil, že sexuální reprodukce vytvoří „náhodnou aristokracii“ talentu.