Bezpečné a nebezpečné

Všichni jsme slyšeli příběh o tom, jak chamtivé banky, dravý finanční sektor a nedostatek regulace způsobily finanční krizi v letech 2007–2008. Co když to ale není celá pravda? Co když krizi ve skutečnosti vyvolala právě opatření, která vlády přijaly proto, aby ekonomiku udržely v bezpečí?

Jak ukážou následující úryvky, mnohé z toho, co děláme, abychom se cítili bezpečněji, nás ve skutečnosti činí méně bezpečnými. Protože nás to může ukolébat do falešného pocitu bezpečí. A pak, když to nejméně čekáme, udeří katastrofa.

Co bychom tedy měli dělat místo toho? V tomto shrnutí se dozvíte, jak helmy ve skutečnosti učinily americký fotbal nebezpečnějším, jak ekonomická krize pomohla Thajsku a proč piloti potřebují prostor.

I když jsou bezpečnostní předpisy zaváděny s cílem nás chránit, někdy mohou mít přesně opačný efekt. Jak je to možné? Když činíme riskantní činnosti bezpečnějšími, máme tendenci se jim vystavovat častěji a riskovat víc.

Vezměme si například řízení automobilu. Na konci 70. let 20. století byly v Německu zavedeny protiblokovací brzdové systémy (ABS), aby se zlepšila ovladatelnost vozidla při brzdění. Vláda očekávala, že tento nový bezpečnostní prvek sníží počet smrtelných dopravních nehod o 10 až 15 procent. Krátce poté však studie ukázala, že řidiči aut vybavených ABS byli náchylnější k riskantní jízdě – jezdili rychleji a prudčeji brzdili – než řidiči bez těchto brzd.

Další výzkum zjistil, že jak se řidiči začali na své nové brzdy příliš spoléhat, projížděli zatáčky vyšší rychlostí, což vedlo k většímu počtu převrácení vozidel a nehod při vyjetí ze silnice.

Podobná situace nastala v americkém fotbale. Když se v roce 1943 staly helmy povinnou výbavou, očekávalo se, že celkové riziko zranění klesne. Na jedné straně helmy skutečně snížily počet zlomených čelistí, zubů a nosů. Zranění páteře a otřesy mozku však naopak vzrostly – zlomeniny krčních obratlů se zvýšily o více než 400 procent. Důvod těchto znepokojivých statistik byl prostý: hráči se cítili lépe chráněni, a tak začali používat své helmy jako beranidla proti soupeřům.

Totéž se stalo v ledním hokeji. Když se v roce 1979 staly helmy povinné, výskyt zlomenin lebky klesl, zatímco zranění páteře naopak přibylo.

Stejně jako helmy učinily americký fotbal a hokej v jistém ohledu nebezpečnějšími, i bezpečnostní opatření zavedená ke stabilizaci ekonomik nevědomky přispěla k finanční krizi, která propukla na konci prvního desetiletí 21. století.

Jak přesně k tomu došlo? V rámci snahy řešit ekonomickou nestabilitu se americká centrální banka Federal Reserve už před desítkami let snažila vyhnout recesím – a tím nechtěně položila základy finanční krize v letech 2007–2008.

Na začátku 80. let začal Fed vyvíjet nástroje ke zvládání hospodářské nestability, především prostřednictvím regulace bank. Předpokládalo se, že budou‑li stabilní banky, bude stabilní i celá ekonomika. Těmito kroky však tehdejší šéf Fedu Paul Volcker nevědomky podpořil rozvoj tzv. stínového bankovnictví – hypotečních společností, investičních fondů a dalších finančních institucí, které podléhaly mnohem mírnější regulaci.

Do roku 2007 tak tradiční banky poskytovaly už jen asi 20 procent úvěrů domácnostem a firmám v USA, zatímco v roce 1979 to bylo 46 procent. Zbytek mezery vyplnily právě stínové finanční instituce.

Přestože bylo známo, že zadlužení domácností je historicky vysoké a na trhu jsou statisíce nadhodnocených domů, většina pozorovatelů se domnívala, že zjevně méně rizikový bankovní systém znamená malou pravděpodobnost krize. Tato iluze bezpečí však otevřela cestu k většímu riskování, které nakonec vedlo k finanční krizi v roce 2008.

Podobné důsledky měla v Evropě měnová unie. Euro skutečně pomohlo členským zemím vyhnout se častým měnovým krizím a podpořilo hospodářskou stabilitu. Právě tato stabilita však přispěla k evropské dluhové krizi v roce 2009.

Před zavedením eura čelil kontinent vysoké inflaci a spekulativnímu obchodování s měnami. Řešením měla být jednotná měna. Jakmile se bohatší země, jako je Německo, přestaly obávat devalvace vlastní měny, začaly svým jižním partnerům půjčovat miliardy eur. Tento narůstající dluh umožnil zemím jako Řecko a Španělsko dlouho přehlížet jejich vnitřní fiskální problémy – až do roku 2009, kdy byly donuceny jim čelit.