Bez vás není nás

Dokážete si představit zemi, kde jsou i ti nejchytřejší a nejprivilegovanější studenti tak izolovaní od zbytku světa, že nikdy nenapsali dopis a nikdy neviděli fotografii Tádž Mahalu? Nebo místo, kde vás na každém kroku sledují vládní špehové a vy si ani nemůžete jít zaběhat po univerzitním kampusu? Vítejte v Severní Koreji – v zemi, jejíž podivnost ještě umocňuje to, jak málo o ní víme.

Právě proto jsou tyto úryvky tak důležité: nabízejí vzácný pohled do „království poustevníků“. Renomovaná autorka Suki Kim se do země dostala v přestrojení a přináší svědectví ze světa plného špehů, hladu, strachu a naprosté izolace.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• proč někteří Severokorejci musejí stříhat trávu nůžkami,
• co se stane lidem, které přistihnou při poslechu zahraničních médií,
• a proč v zemi stojí zhruba 35 000 soch severokorejských vůdců.

Prvním problémem při zkoumání Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) je vůbec se do ní dostat. Suki Kim zvolila neobvyklou strategii: do země vstoupila s misionářskou skupinou a vydávala se za dobrovolnou učitelku angličtiny. Kdyby severokorejské úřady věděly, že je ve skutečnosti západní novinářka, nikdy by jí vstup nepovolily.

Turistů smí do země jen velmi málo, a pokud jste Jižní Korejec nebo Američan, je to obzvlášť obtížné – Spojené státy jsou přece „imperialistický nepřítel“. Ročně získá povolení k návštěvě v průměru méně než 2 000 lidí ze Západu a víza jsou – jak lze čekat – velmi těžko k získání.

Vyřízení severokorejského víza trvá dlouho, protože ho musí schválit řada úředníků. I poté, co bylo vízum Suki Kim schváleno, muselo ho orazítkovat 35 severokorejských vládních institucí, než mohlo být skutečně vydáno.

Je tu i další komplikace: vízum musíte získat na severokorejské ambasádě nebo konzulátu, kterých je po světě jen velmi málo, takže se často neobejdete bez pomoci třetí země. Američané musejí kvůli vízu až do Pekingu.

Severokorejská víza se navíc obvykle vydávají až těsně před začátkem cesty. Kim byla schválena jako učitelka na letní semestr 2011, ale vízum dostala až na konci června. Výuka začínala 4. července, takže měla opravdu naspěch. Leteckou jízdenku si přitom nemůžete koupit dřív, než vízum obdržíte, takže po dlouhém čekání následuje horečné shánění letu, abyste dorazili včas.

A ve chvíli, kdy se do země konečně dostanete, začíná teprve ten skutečný absurdní svět.

Nám to může znít jako paranoidní blud. V Severní Koreji je to však realita: kamkoli jdete, někdo vás sleduje a čeká, až uděláte chybu.

Dozorci mají za úkol neustále sledovat cizince. Jakmile jakýkoli cizinec přistane, už na něj na letišti čekají. Po kontrole dokladů u celníka musejí nově příchozí odevzdat pasy a mobilní telefony svému dozorci.

Kdykoli Kim opustila areál Pchjongjangské univerzity vědy a technologie (PUST) – což se nestávalo často – vždy ji doprovázel dozor a řidič. Jednou se jí dozor ptal na její rozvrh a citoval přitom pasáže z jejího soukromého e‑mailu.

Samozřejmě i běžní občané žijí pod neustálým dohledem a velmi dobře si to uvědomují. Existuje rozsáhlá síť informátorů, kteří sledují a udávají své spoluobčany. I lidé, kteří oficiálně pro stát nepracují, se navzájem pozorně hlídají.

Na univerzitě je během výuky vždy přítomen „monitor“ a někteří studenti tajně působí jako zástupce monitoru a sekretář. Jejich úkolem je podávat hlášení o učitelích i ostatních studentech a nahrávat hodiny na MP3 přehrávače. I běžní studenti se navzájem sledují a udávají.

Všichni si tak silně uvědomují, že jsou sledováni, že si jen zřídka dovolí spustit obranu. Když například některý student v návalu nadšení vykřikne, že rád zpívá rock’n’roll, celá skupina ztichne. Smět se zpívají jen písně o vůdci nebo o přátelství. Všichni se cítí nesví a ten, kdo „ujel“, se rozhlíží po spolužácích a přemýšlí, kdo ho asi nahlásí.