Barvy

Většina z nás se příliš nezamýšlí nad tím, co přesně dodává červeným lízátkům, třeba třešňovým, jejich sytě rudou barvu. Možná je to i dobře, protože se ukazuje, že jednou z nejběžnějších složek červených barviv je krev tisíců drobných živočichů. A mezitím se dá říct, že nechvalně proslulý konec Napoleona mohl souviset s jedem obsaženým v zelené barvě. Kdo by si pomyslel, že za nádhernými odstíny, které obdivujeme na rtech druhých, nebo za jasnými barvami, jež nanášíme na plátno, se skrývá tolik moci, politiky a smrti?

Následující kapitoly vám ukážou, že živé barvy každodenních předmětů mají složité a fascinující dějiny. Dozvíte se mimo jiné, proč byla žluto‑hnědá první barvou používanou k malbě, co stojí za zvláštním leskem sklenic na obrazech holandských mistrů a jak kulky ovlivnily žluté pigmenty během války ve Vietnamu.

Viděli jste někdy obrázky prehistorických jeskynních maleb, jako jsou ty v Lascaux nebo Altamiře? Jsou skutečně ohromující, ale možná jste si všimli, že jejich barevná paleta je poměrně omezená. A má to dobrý důvod.

Umělci, kteří tyto malby vytvořili, většinou používali okr – přírodní pigment, jehož barva se podle druhu přítomného oxidu železa pohybuje od zemitě hnědé přes žlutou až po červenou. Okr byl objeven a používán dávno předtím, než se objevily či rozšířily jiné barvy, a proto byl po dlouhá staletí vysoce ceněn.

Podle římského encyklopedisty Plinia Staršího byly skály v okolí Sinope u Černého moře nejlepším zdrojem okru, tento pigment se však nachází v mnoha dalších oblastech. Například původní obyvatelé Severní Ameriky si jím natírali kůži – věřili, že je chrání před zlými duchy. Zároveň odpuzoval létající hmyz v letních měsících a v zimě chránil pokožku před mrazivými větry. Natírání těla okrem je pravděpodobně také důvodem, proč jim bílí kolonisté dali pejorativní označení „červení indiáni“ či „redskins“.

Okr hraje důležitou roli i v moderním domorodém umění a některé z nejlepších příkladů najdeme v Austrálii. Autor se vydal do Alice Springs v Severním teritoriu, aby tato díla viděl v jejich přirozeném prostředí. Mnoho aboridžinských umělců, zejména z Centrální pouštní oblasti, s okrem stále pracuje. Jejich obrazy často nesou mystické názvy, například Dva hadi ve snu, a podobně tajemná je i jejich kompozice.

Okrové malby často tvoří vzory teček, vln a kruhů, přičemž každá z těchto forem má svůj význam. Kruh může představovat vodní tůně v poušti, ovál může symbolizovat štíty a vlnovky mohou znázorňovat lidi sedící kolem ohně.

Jak vidíte, okr je prastará barva, která se nanášela na kůži, kámen i plátno – a přesto je to teprve začátek naší cesty do světa barev.

K výrobě bílé barvy se v průběhu dějin používala celá řada materiálů – křída, zkamenělí mořští živočichové nebo třeba rýže. Žádný z nich však nebyl zvlášť účinný. Historicky nejoblíbenější bílá barva se proto vyráběla z mnohem nebezpečnější složky: z olova.

Evropští umělci v šestnáctém a sedmnáctém století olověnou bělobu milovali. Byla tak čistě bílá, že se používala k jemnému zvýraznění detailů, jako je odlesk na stříbrné nádobě nebo jiskra v něčích očích. Zvlášť oblíbená byla v holandské malířské škole, k níž patřili umělci jako Vermeer či Rembrandt.

Už ve starověku bylo známo, že olověná běloba je jedovatá. Plinius Starší napsal, že pokud je spolknuta, může zabít. Teprve po mnoha staletích a četných úmrtích spojených s olovem si však lidé uvědomili, že se může do těla vstřebávat i přes kůži. A tím nebezpečí nekončilo. Během výroby vdechovali řemeslníci toxické olovnaté částice.

Navzdory všem těmto rizikům si olověná běloba udržela obrovskou popularitu a její používání bylo tak rozšířené, že bylo velmi těžké je regulovat. Ve Spojených státech byla například definitivně zakázána až v roce 1978.

Stojí také za zmínku, že tato barva rozhodně nevznikala v čistých, sterilních laboratořích. Samotný výrobní proces byl poměrně odpudivý a v podstatě se nezměnil od dob starého Říma. K výrobě barvy se do misek s octem přidávaly olověné piliny. Následná chemická reakce vytvořila uhličitan olovnatý – bílou látku, která tvořila základ olověné běloby.

V renesanci však Holanďané objevili, že pokud misky s octem obloží kravským hnojem, mohou proces urychlit. Teplo z rozkládajícího se hnoje chemickou reakci zintenzivnilo, a tak se bílá barva vyráběla rychleji a ve větším množství.

Je těžké uvěřit, že tato páchnoucí a smrtící barva byla po staletí považována za nenahraditelnou.