Autonomie

Dálnice ucpané dopravou, nehody každou minutu, životu nebezpečné znečištění a rozlehlá parkoviště – naše závislost na automobilech je svým způsobem šílená. A to ještě ani nebereme v úvahu dalekosáhlé důsledky závislosti na fosilních palivech – od válek na Blízkém východě až po katastrofální klimatickou krizi.

Nemusí to ale zůstat takhle. Na obzoru se rýsuje budoucnost čistých, autonomních vozidel, která si přivoláme jedním klepnutím v aplikaci. Budeme si užívat pohodlí jízdy s vědomím, že neznečišťujeme planetu – a už nikdy se nebudeme muset bát parkování, kilometrových kolon ani lidské chyby za volantem.

V následujících kapitolách uvidíte, jak by mohla vypadat doprava za několik desetiletí, až budou spalovací motory patřit jen do muzeí. A také poznáte, jak odvážní, často trochu blázniví a podivínští lidé – od party robotiků závodících v poušti až po technologické giganty ze Silicon Valley a koncern General Motors – tuto budoucnost přiblížili do naší současnosti.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak mrazivý univerzitní kampus inspiroval sen o automatizaci, jakou roli v budoucnosti sehrál robot jménem Minerva a jak se z Detroitu a Silicon Valley staly dva naprosto protikladné světy.

Zkuste na chvíli poslouchat své okolí. Pokud nejste hluboko na venkově, na moři nebo na opuštěném ostrově, pravděpodobně uslyšíte vrčení a hučení automobilových motorů. Právě tento vynález proměnil moderní svět – zároveň ho však dusí výfukovými plyny a zaplavuje hlukem.

S ohledem na tyto vysoké „vedlejší náklady“ možná překvapí, jak neefektivně spalovací motor a jím poháněná vozidla využívají energii. Méně než 30 procent energie z benzinu, který natankujete, se skutečně promění v pohyb auta po silnici. Zbytek se ztratí v podobě tepla nebo se spotřebuje na napájení doplňků, jako jsou světlomety, rádio či klimatizace. A protože průměrné vozidlo váží asi 1 360 kilogramů a průměrný člověk přibližně 68 kilogramů, jen zhruba 5 procent energie z benzinu, která se nakonec přemění na pohyb, se reálně využije k přepravě řidiče.

Benzinová auta navíc neefektivně využívají i prostor. Vzpomeňte si na nekonečné kolony, které se táhnou kilometry daleko, na celá města paralyzovaná proudy aut v ranní špičce. Podle amerického ministerstva dopravy může průměrná rychlost v přetížených městech klesnout až na 19 km/h, což je z hlediska spotřeby paliva vysoce neefektivní. O to šokující je, že většina těchto aut není ani zdaleka plně obsazená. Průměrná obsazenost vozidel při každodenním dojíždění do práce je pouhých 1,1 osoby. U aut, která mají místo alespoň pro pět dospělých, jde o krajně neekonomické využití prostoru.

A protože naše auta používáme jen asi 5 procent času, musíme pro ně na zbývajících 95 procent najít místo k odstavení. Velkou část svých domovů proto věnujeme garážím a příjezdovým cestám. Naše pracoviště, nákupní centra i sportovní stadiony musí budovat obrovská parkoviště – ta zabírají rozsáhlé plochy, které by mohly sloužit jako cenné stavební pozemky, nebo zůstat přírodě. Vytváříme tak „asfaltové tepelné ostrovy“, které zvyšují teplotu ve městech a podle odborníků přispívají i ke změně klimatu.

To vše se sčítá do obrovského, škodlivého plýtvání energií i prostorem. Otázka proto nezní „Proč bychom měli změnit způsob, jakým dnes auta používáme?“, ale spíš „Proč bychom to už dávno neudělali?“

Mnoho velkých vynálezů se zrodilo z frustrace a zoufalství – od pravěkých lidí, kteří v temném lese třeli křesadla, aby rozdělali oheň, až po vědce testující moderní vakcíny, jež zabránily nesmírnému utrpení. Sen Larryho Page o světě, v němž lidé neřídí stroje spalující fosilní paliva, není výjimkou.

Page se stal generálním ředitelem Googlu a stál u zrodu jeho projektu autonomních vozidel s názvem Chauffeur. K tomuto snu ho přivedla velmi osobní frustrace. Během studií na Michiganské univerzitě nevlastnil auto. Zatímco v létě byl kampus příjemným místem, v zimě se měnil v nehostinnou krajinu. Tma padala už kolem páté odpoledne, venku panoval mráz a ulice pokrývalo mrholení, břečka a náledí. V tomhle nevlídném prostředí musel Page chytat autobus zpět na kolej.

Z autobusové zastávky pozoroval, jak kolem něj projíždějí ostatní studenti ve svých autech, pohodlně schovaní v teplém interiéru. Ani oni ale nejeli rychle – tolik lidí na univerzitě bylo závislých na autech, že se provoz často vlekl krokem. Zmrzlý Larry Page začal snít o jiném světě: o rychlých dopravních systémech s dvoumístnými mobilními kapslemi, které by si člověk mohl kdykoli přivolat.

Dlouho předtím, než vyvinul vyhledávač, který změnil svět a proslavil ho, ho nejvíc fascinovala právě myšlenka automatizovaných vozů.

Pro autora této knihy byla impulsem k přemýšlení o alternativě dramatická celosvětová událost. Při cestě do Frankfurtu, kde působil jako prezident pro výzkum, vývoj a plánování v General Motors, byl náhle povolán zpět do hotelu, aby si vyslechl naléhavé zprávy. V konferenční místnosti pak na obrazovce sledoval druhý náraz letadla do Světového obchodního centra.

V následujících dnech – hluboce otřesený stejně jako většina Američanů – intenzivně přemýšlel a dospěl k závěru, že Spojené státy, závislé na ropě dovážené z Blízkého východu, nesou na tom, co se stalo, svůj díl viny. Útok byl výsledkem dlouhého řetězce událostí, který se vracel právě k této základní skutečnosti. V tu chvíli si řekl, že stále rostoucí využívání benzinových spalovacích motorů je hluboce nezodpovědné. A rozhodl se, že jeho povinností je nastartovat změnu.