Architektura štěstí

Od babylonské věže a stavby prvních egyptských pyramid byla architektura považována nejen za řemeslo, ale také za umění – a kde je umění, tam je krása. Dnes můžeme obdivovat architektonickou krásu starověkých chrámů, středověkých katedrál, měšťanských sídel i moderních mrakodrapů.

Co ale vlastně definuje architektonickou krásu? Co nás nutí budovy obdivovat a co nám náš smysl pro architektonickou krásu prozrazuje o nás samotných?

V tomto shrnutí uvidíte, jak budovy vyvolávají vzpomínky, jak nám připomínají lidi a jak s námi komunikují. Dozvíte se, v čem spočívá architektonická krása a jak může architektura zvýraznit určité aspekty naší osobnosti. Zjistíte také, proč socialističtí aktivisté nejedí z okázalého nádobí, jak může bíle vymalovaný loft zkrotit anarchistické myšlenky a proč skládáme dřevěná prkna na podlaze do mřížkových vzorů.

Je běžné, že jeden člověk považuje určitou budovu za nesmírně krásnou, zatímco jiný ji vnímá jako jednu z nejohavnějších věcí, jaké kdy viděl. Existují ale vůbec nějaká pravidla, která architektonickou krásu definují?

Historicky vzato určitě ano. Po staletí byl měřítkem architektonického úspěchu klasický styl – forma, která se snažila napodobit hlavní charakteristiky řeckých staveb. Stačí si vybavit athénský chrám s jeho širokou, symetrickou fasádou, jemně zdobenými sloupy a opakujícími se geometrickými tvary.

Římané byli tímto stylem hluboce inspirováni a principy řecké architektury uplatnili ve svých vlastních městech. Téměř o tisíc let později byl klasický styl znovu vzkříšen renesančním hnutím v Itálii. Odtud se jako požár rozšířil po celé Evropě a nakonec i do Spojených států. Například areál University of Virginia, který nechal Thomas Jefferson postavit v roce 1826, nese výrazně římské rysy.

Přestože se klasická architektura po svém prvním rozkvětu vrátila a stala se znovu nesmírně populární, v 19. století už nešlo o jediný legitimní standard architektonické krásy. Vedle ní existoval i gotický styl, který vznikl spolu s hrady a katedrálami středověku a na konci 18. století zažil své oživení.

To souviselo s osobou Horace Walpola, syna tehdejšího britského premiéra sira Roberta Walpola. Mezi lety 1750 a 1792 si v londýnské čtvrti Strawberry Hill nechal postavit rozsáhlé sídlo v gotickém stylu. S tímto oživením se po určitou dobu chápala architektonická krása jako něco, co se vejde buď do kategorie klasické, nebo gotické architektury. Největší odchylku představovali architekti, kteří oba styly v jednom projektu kombinovali – a za to často čelili tvrdé kritice.

Všechno se však změnilo, když průmysloví inženýři začali prosazovat své vlastní názory na architektonickou krásu. Tato proměna souvisela s novými stroji průmyslové revoluce, které inženýrům dávaly stále větší vliv na podobu nových staveb. Podle nich měly být budovy především co nejefektivnější. Ideálním mostem byl ten, který byl nejlehčí, nejlevnější a zároveň nejdelší.

Pro některé, například pro švýcarsko‑francouzského architekta Le Corbusiera, se efektivita a jednoduchost staly základními prvky architektonické krásy.

Existuje mnoho architektonických stylů, z nichž každý má svá vlastní pravidla. Proč nás ale estetika některých budov a předmětů oslovuje víc než jiných?

Jedním z důvodů je, že každý navržený objekt – ať už jde o hrníček, budovu nebo židli – nám něco vypovídá o určitých hodnotách, psychologických i morálních. Představte si obyčejnou skandinávskou jídelní soupravu: může naznačovat skromný a elegantní životní styl. Naproti tomu okázale zdobený servis může evokovat ceremoniální, na společenském statusu založený způsob života.

Zjednodušeně řečeno, považujeme nějaký design za atraktivní nebo krásný tehdy, když nás oslovují hodnoty a životní styl, které vyjadřuje. Socialistický organizátor tak může považovat zdobený jídelní servis za odpudivý, protože v něm vidí symbol nerovnosti bohatství.

Způsob, jakým jsou předměty a budovy navrženy, nám navíc může připomínat určité typy osobností. Není to nic překvapivého – vytvářet si lidské asociace s neživými objekty je pro nás přirozené. Představte si vysoké, štíhlé, špičaté oblouky gotické katedrály: mohou vám evokovat intenzivního, prudkého člověka, náchylného k emocionálním výbuchům. Naopak kulatý, široký, prostorný oblouk zasazený do klasické fasády vám může připomínat někoho robustního, kdo se neohroženě staví životním výzvám a projevuje jen málo emocí či nadšení.

Stejně jako si vybíráme předměty podle svých hodnot, přitahují nás i takové budovy, které ztělesňují typ člověka, jenž je nám nejbližší. A konečně, budovy v nás také vyvolávají vzpomínky. Můžete například považovat gotickou architekturu za nesnesitelně ošklivou, protože vám připomíná odpornou jídelnu na vaší základní škole. Nebo vám mohou připadat vysoká, úzká okna krásná proto, že vám evokují štíhlé brány starověkých egyptských chrámů, které jste obdivovali během úžasné rodinné dovolené.