Anarchismus

Není pochyb o tom, že jste už o anarchismu slyšeli. Bohužel se tento pojem často používá v negativním smyslu – jako označení chaosu, nepokojů nebo dokonce společenského kolapsu. Skutečný význam anarchismu je však zcela odlišný.

Původně šlo o termín, který používali klíčoví filozofové devatenáctého století k vyjádření své vize rovnější a spravedlivější společnosti. Jaký je tedy hlavní cíl anarchismu? Snaží se odstranit všechny utlačující hierarchie z lidského života – ať už je tato hierarchie uvalena státem a jeho policejními složkami, patriarchálními společenskými systémy nebo náboženskými organizacemi.

Jakmile jsou tyto utlačující struktury odstraněny, anarchisté si představují společnosti založené na vzájemné spolupráci, přímé demokracii a komunitách, které se federují s ostatními ve prospěch všech.

Ačkoli anarchismus vznikl jako reakce na neúspěchy Francouzské revoluce na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, zůstává dnes stejně aktuální jako tehdy. V době prohlubujících se krizí, jako je rostoucí nerovnost či změna klimatu, mohou anarchistické teorie představovat překvapivě nadějné východisko.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak anarchismus ve velkém měřítku vzkvétal během španělské občanské války,
• proč anarchista Pierre-Joseph Proudhon prohlásil, že vlastnictví je zároveň „krádež“ i „svoboda“,
• a jak by anarchistické myšlenky mohly pomoci řešit problém přeplněnosti moderních věznic.

Termín anarchie pochází z řeckého slova anarkhia, které se překládá jako „bez vládce“. Jeho moderní význam se však ustálil až v polovině devatenáctého století, kdy francouzský myslitel Pierre-Joseph Proudhon spojil pojem „anarchismus“ se svou politickou ideologií.

Tato ideologie tvrdila, že společnost může – a měla by – být organizována bez centrálních vlád či jiných autorit. Proudhon a pozdější anarchisté věřili, že společnost by měla fungovat na základě dobrovolných dohod mezi jednotlivci a skupinami a že takto uspořádaná společnost by dokázala efektivně i spravedlivě zajistit veškeré potřeby svých členů v oblasti výroby i spotřeby.

Proč ale Proudhon cítil potřebu takové společnosti? Odpověď spočívá v neúspěších Francouzské revoluce. Po revoluci byli rolníci a dělníci zklamaní, když si uvědomili, že nově nastupující buržoazní politická třída není o nic lepší než aristokraté, kteří byli právě svrženi. Utlačováni institucemi, jako jsou represivní policejní složky a brutální armády, si raní anarchističtí myslitelé, včetně Proudhona, všimli, že problémem nejsou jen konkrétní vládci. Problémem je samotný koncept vlády – koncept, který staví jednu skupinu lidí nad druhou – a ten je podle nich v jádru společenských neduhů.

Proto je otázka státu – jak jej zrušit a jak na jeho troskách vybudovat spravedlivější společnost – ústředním tématem anarchistického myšlení už od osmnáctého století. Jak to však udělat, závisí na tom, koho se zeptáte.

Nejvýraznější skupinou anarchistů jsou anarchokomunisté. Ti zastávají názor, že půda, zdroje a výrobní prostředky by měly být spravovány komunitami, které z nich mají prospěch. Jiné proudy anarchistického myšlení kladou důraz například na feminismus nebo ekologickou politiku. Všichni anarchisté však odmítají hierarchie a všechny formy vnější kontroly – ať už jsou uvaleny státy, zaměstnavateli nebo náboženskými organizacemi.

Jak by ale byla organizována anarchistická společnost v praxi? Existují čtyři hlavní principy, které by v ní pravděpodobně hrály klíčovou roli.

Za prvé, anarchistické organizace by měly být dobrovolné – členství nesmí být povinné, protože by to omezovalo individuální svobodu a odpovědnost.

Za druhé, musí být funkční – mít jasný účel a důvod existence.

Za třetí, musí být dočasné, protože trvalé organizace mají tendenci přežít svou užitečnost a více se starat o vlastní zachování než o plnění původního poslání.

A konečně, musí být malé, protože tam, kde se lidé mohou osobně setkávat a společně řešit problémy, se hierarchické tendence rozvíjejí mnohem obtížněji.

Možná se to všechno zdá jako teoretizování s hlavou v oblacích. V další kapitole proto prozkoumáme, jak si konkrétní anarchističtí myslitelé představovali společenskou změnu – a jak anarchismus fungoval v praxi.

Ačkoli existuje mnoho různých filozofií a pokusů o anarchistickou praxi, tři části jeho historie nelze přehlédnout: politické teorie ruského filozofa devatenáctého století Petra Kropotkina, myšlenky jeho francouzského protějšku Pierra-Josepha Proudhona a ideologický kvas kolem španělské občanské války.

Proudhon byl nejen prvním, kdo použil termín „anarchismus“, ale také proslul výrokem „vlastnictví je krádež“ a zároveň „vlastnictví je svoboda“. Pro něj v tom nebyl rozpor – vlastnictví bylo krádež, protože majetek vlastníků půdy a kapitalistů byl obvykle plodem vykořisťování nebo dobytí. Zároveň však bylo vlastnictví i svobodou, protože rolníci a dělníci potřebovali domovy, půdu a výrobní prostředky, aby mohli svobodně prosperovat – svobodu, kterou nebylo nutné získávat vykořisťováním či donucováním.

Proudhonův důraz na federalismus mezi obcemi sehrál důležitou roli během Pařížské komuny v období od března do května 1871 – pravděpodobně prvního příkladu revolučního socialismu uvedeného do praxe. Během její krátké existence si revoluční komunardi v duchu Proudhonových myšlenek uvědomili, že se budou muset federovat s jinými obcemi, aby udrželi vlastní. Bohužel jejich obec nepřežila dost dlouho, aby se tento plán mohl plně uskutečnit.

Vedle Proudhona byl významným raným zastáncem anarchismu také Petr Kropotkin. Jako vědecky orientovaný myslitel se snažil poskytnout vznikající ideologii pevný, racionální základ. V jedné ze svých nejznámějších prací, Dobytí chleba, například nastínil rámec, jak by se obce v postrevoluční společnosti mohly samy organizovat prostřednictvím vzájemné pomoci a dobrovolné spolupráce.

O několik let později sehrály Kropotkinovy teorie o tom, jak by dělníci mohli kolektivizovat průmysl a zemědělství, klíčovou roli během španělské občanské války, která následovala po revoluci v roce 1936. Ve třicátých letech bylo Španělsko převážně zemědělskou zemí – 2 procenta populace vlastnila 67 procent půdy. Po revoluci se však mnohé změnilo. V řadě oblastí země bylo soukromé vlastnictví fakticky zrušeno a zemědělská půda i její obdělávání prošly rozsáhlou kolektivizací.

V revoluční Katalánii se kolektivizace rozšířila i do dalších oblastí společnosti, například do veřejné dopravy, energetiky a telekomunikací. Přestože španělskou občanskou válku nakonec vyhrály fašistické síly vedené Franciscem Frankem, praktický úspěch anarchistických experimentů ve Španělsku ukázal, že anarchismus má potenciál dosáhnout pozoruhodné sociální transformace.