Zvyky hned teď

Prokrastinace znamená trávit celý pracovní den procházením Facebooku a zpravodajských serverů místo toho, abyste napsali zprávu, která už je po termínu; znamená to potřetí v týdnu uklízet byt místo toho, abyste konečně opravili svou diplomku; znamená to obvolávat všechny přátele jen tak, abyste řekli „ahoj“, místo abyste konečně podali daňové přiznání.

Zvenčí se může zdát, že vaše prokrastinace je vlastně docela zábavná. Pro chronické prokrastinátory to ale rozhodně není k smíchu. Mají pocit, že svůj život nemají pod kontrolou. Pokaždé, když si sednou ke stolu a rozhodně prohlásí: „Tentokrát tu zprávu opravdu napíšu,“ nakonec zase stráví den na Facebooku.

Když se jim nedaří plnit cíle, zažívají pocity viny a studu. Protože nikdy nic nestihnou včas, žijí v chronickém stresu a nedokážou se skutečně uvolnit.

Neil Fiore je přesvědčen, že prokrastinace není vrozená – nerodíme se líní. Stačí se podívat na malé děti: nikdy neprokrastinují! Ve skutečnosti se tento nezdravý návyk učíme a přebíráme ho od okolí; je nám vštěpován ve škole, od rodičů i na pracovišti.

Dobrá zpráva je, že když jsme se prokrastinaci naučili, můžeme se jí také odnaučit. Potřebujeme k tomu změnu myšlení a několik jednoduchých nástrojů.

Tyto kapitoly vám ukážou:

• jak lépe pochopit prokrastinaci,
• jak „dva koně v hlavě“ přimět, aby táhli za jeden provaz,
• proč si příliš vysoké cíle mohou ve skutečnosti zničit vaši motivaci,
• jak změnit základní nastavení mysli, které prokrastinaci vyvolává,
• a jaké jednoduché nástroje můžete použít k jejímu překonání.

Začněme pohledem na zdroj prokrastinace. Proč to vlastně děláme?

Prokrastinace je problém, se kterým se většina z nás někdy setkala. Přestože je rozšířená, bývá obvykle spojena s poměrně specifickými situacemi.

Nejčastěji prokrastinujeme u práce – když je třeba splnit nějaký úkol, například napsat zprávu, zorganizovat seminář nebo prezentovat před týmem. Všechny tyto úkoly jsou důležité a nespadají do vaší běžné rutiny.

Neodkládáte cestu na toaletu ani odpověď kolegovi, který vás zve na oběd, ale začátek důležité prezentace klidně odsunete. Úkoly, u kterých prokrastinujeme, mají obvykle tři společné rysy:

1. Chcete je udělat dobře – splnit očekávání ostatních i vlastní.
2. Považujete je za nudné. Nejsou zábavné a začít – napsat první stránku nebo vyplnit první snímky v PowerPointu – vyžaduje značnou dávku motivace.
3. Není jasné, co se vlastně počítá jako „dobrá práce“. Nevíte přesně, jak naplnit očekávání ostatních a co znamená opravdu skvělá prezentace nebo vynikající zpráva. Co je „dobré“? Co je „dost dobré“? A co když do projektu vložíte srdce i duši a on přesto zcela selže?

Když čelíte takovým úkolům, stojíte v zásadě před dvěma možnostmi:

• Pokud začnete pracovat, strávíte čas něčím nudným a navíc riskujete neúspěch a zklamání – své i ostatních.
• Pokud nezačnete, vyhnete se nudě, nejistotě i strachu z neúspěchu.

Co si vyberete? Většina lidí zvolí druhou strategii a nepříjemnosti spojené s úkolem odloží. A v jistém smyslu to funguje: učíte se, že prokrastinace vám pomáhá vyhnout se nudě a strachu z neúspěchu – alespoň dočasně.

Učitelé i rodiče si často myslí, že vědí, proč jejich děti odkládají úkoly: zjevně je to kvůli vrozené lenosti! Dítě podle nich potřebuje disciplínu, odměny a tresty, aby tuto lenost překonalo. Děti, které se „málo snaží“, je prý třeba víc popostrčit.

Jenže takové vysvětlení je stejně zjednodušené jako mylné. Existuje spousta příkladů, které ukazují, že lidé se nerodí líní ani bez motivace.

Vzpomeňte si na věci, které vás opravdu baví – hraní fotbalu, čtení knihy, setkání s nejlepším přítelem na kávu. Kolik motivace potřebujete k tomu, abyste je dělali? Každý má činnosti, do kterých se pouští bez odkládání, bez hrozby trestu i bez příslibu odměny.

Zajímavé je, že malé děti předtím, než je začneme „vychovávat“, v podstatě neodkládají. Když si hrají, nehodnotí zpětně svůj výkon a nezajímá je, co si o nich myslí ostatní.

Jak tedy, cestou k dospělosti, získáme návyk věci odkládat? Co je na pokusu odvést práci tak odlišného?

Za prvé, už od útlého věku se ve škole učíme, že „práce“ není zábava – naopak, je to opak „hraní“. Slyšíme rodiče říkat: „Je mi líto, ale celé odpoledne si hrát nemůžeš, sedni si a udělej si úkoly.“ A když se vzepřeme, přijde hrozba: „Tak dneska žádná televize.“

Za druhé, začíná na nás působit nezdravý perfekcionismus. Jsme si bolestně vědomi svého výkonu a máme pocit, že musíme být nejlepší – jinak to znamená, že „jsme se málo snažili“. To vede k nerealistickým očekáváním: když si všichni myslí, že cokoliv menšího než absolutní špička je nedostatečné, téměř nikdo nemůže těmto nárokům dlouhodobě dostát.

Není divu, že většina lidí považuje práci za nepříjemnou: na jedné straně očekáváme, že bude nudná a nezajímavá; na druhé straně jsme se naučili, že cokoliv méně než „to nejlepší“ je nepřijatelné, a tedy pravděpodobně selžeme.