Zřícený

Konec studené války přinesl v západních společnostech období širokého konsenzu. Tradiční politické dělení na levici a pravici ustoupilo společnému důrazu na to, aby trhy fungovaly co nejvíce samy od sebe. Tento konsenzus se rozpadl v roce 2008, kdy globální finanční krize otřásla světovou ekonomikou. Politika se vrátila na scénu v plné síle. Republikáni a demokraté se přeli o detaily největšího záchranného balíčku v dějinách USA, zatímco evropské vlády sledovaly, jak se bankovní krize mění v krizi politickou.

Tyto otřesy, jak tvrdí Adam Tooze, lze vystopovat zpět právě k finanční krizi roku 2008. Celkově šlo o nejbouřlivější období, jaké západní svět za posledních třicet let zažil. Jak na tom tedy dnes jsme – existuje cesta zpět k ekonomické a politické stabilitě, nebo zůstaneme v dohledné době uvězněni v současném marasmu?

Odpovědi na tyto otázky, říká Tooze, závisí na tom, zda správně pochopíme dějiny krize. A právě k tomu mají sloužit následující úryvky. Na této cestě se dozvíte, proč bankéři spekulovali na vysoce rizikové hypotéky, které krizi v roce 2008 odstartovaly, jak na vývoj reagovali tvůrci hospodářské politiky, co se jim podařilo a co naopak pokazili, a proč politický střed v desetiletí po krizi ztratil tolik půdy pod nohama.

Krize propukají náhle, ale obvykle mají dlouhou, pomalu doutnající rozbušku. Krize roku 2008 nebyla výjimkou. Finanční „dynamit“, který tehdy rozmetal globální bankovní systém, byl připravován už od sedmdesátých let. Tehdy došlo v USA k první velké deregulaci úvěrových trhů. Ty se staly nesmírně výnosnými, ale zároveň i mimořádně rizikovými.

Mezi lety 1996 a 2006 se odehrálo ještě něco dalšího – ceny domů v USA se téměř zdvojnásobily a majetek domácností vzrostl o 6,5 bilionu dolarů, protože Američané prodávali své nemovitosti za stále vyšší ceny. Poptávka po bydlení byla obrovská. V této době se poskytovatelé úvěrů rozhodli chopit příležitosti a získat hypotéku bylo najednou snazší než kdykoli předtím.

Dlužníci, kteří byli dříve považováni za příliš rizikové, aby své závazky zvládli splácet, se konečně dočkali šance pořídit si vlastní dům. Vysokorizikové půjčky, které jim banky nabízely, vešly ve známost pod nechvalně proslulým označením „subprime“ hypotéky.

Proč byl někdo ochoten takové riziko podstupovat? Zde vstupuje do hry takzvaná sekuritizace. V zásadě šlo o to, že se obrovské množství hypoték svázalo do jednoho balíku a ten se rozdělil na podíly, které se prodávaly investorům. Teoreticky se tak mělo riziko rozložit – pokud by někteří dlužníci přestali splácet, ztráty se rozptýlí mezi mnoho držitelů těchto cenných papírů. Dokud bylo těch, kdo spláceli, výrazně víc než těch, kdo neplatili, měli být investoři v bezpečí.

Tak to ale nedopadlo. V roce 2008 americká realitní bublina praskla. Majitelé domů nejen přestali splácet své půjčky. Klesla i hodnota jejich nemovitostí – tedy zástav, na nichž celý systém stál. Vznikla dokonalá bouře. Věřitelé začali zabavovat domy, které měly mnohem nižší hodnotu než hypotéky, jimiž byly zatíženy. Není divu, že tyto nemovitosti šlo jen obtížně prodat – a samotné hypotéky se staly téměř bezcennými, kromě papíru, na němž byly vytištěny.

Banky, které do balíků subprime hypoték masivně investovaly, se ocitly na velmi tenkém ledě. Dne 15. září 2008 padla investiční banka Lehman Brothers – první domino v řetězci. Důvod není těžké pochopit: šokující dvě třetiny jejích cenných papírů v hodnotě 133 miliard dolarů byly navázány na subprime hypotéky.

Ironie celé situace spočívá v tom, že finanční sektor byl před přehnaným riskováním varován už v srpnu 2005, kdy indický ekonom Raghuram Rajan vystoupil na setkání předních ekonomických politiků v Jackson Hole ve Wyomingu. Název jeho prezentace zněl: „Učinil finanční rozvoj svět rizikovějším?“ Rajanovo varování však zapadlo bez odezvy.

Jakmile se krize začala rozvíjet, rychle se ukázalo, že evropské banky jsou hluboce zapletené do některých z nejrizikovějších úvěrových praktik amerického finančního sektoru. Evropský bankovní sektor se nenechal odradit a s nadšením se vrhl do amerického realitního boomu. Pokud banky neměly dostatek vlastních prostředků, jednoduše si je půjčily od věřitelů na Wall Street.

Obrovské objemy evropských peněz tak skončily v amerických hypotečních cenných papírech. V roce 2008 držely zahraniční banky – převážně evropské – zhruba čtvrtinu všech zajištěných amerických hypoték. Zároveň evropské banky vlastnily 29 procent vysoce rizikových cenných papírů. Jen britská banka HSBC napumpovala do amerických hypoték před rokem 2005 úctyhodných 70 miliard dolarů.

Když přišel krach, nebylo cesty zpět a přední evropské banky se ocitly v samém epicentru rozvíjející se krize. Situace byla vážná – evropské banky si uvědomily, že jsou na tom ještě hůř než jejich americké protějšky. Dokládá to míra zadlužení, takzvaná páka. V investičním žargonu označuje poměr mezi objemem peněz, které banka půjčila, a vlastním kapitálem, který skutečně drží.

Těsně před krachem dosahovala průměrná páka amerických bank zhruba 20 : 1. U Deutsche Bank, UBS a Barclays – tedy velkých bank z Německa, Švýcarska a Velké Británie – se průměr pohyboval nejméně na úrovni 40 : 1. To znamenalo, že evropské banky zkrátka neměly dostatek vlastních prostředků, aby v případě nouze pokryly své závazky.

Například švýcarská a britská centrální banka měly na začátku krize každá méně než 50 miliard dolarů. Evropská centrální banka (ECB), odpovědná za eurozónu, disponovala pouze 200 miliardami dolarů. Celkově tak evropským bankám chyběla podstatná část z 1,1 až 1,3 bilionu dolarů, které potřebovaly na krytí svých půjček. To bylo dlouhodobě neudržitelné.

Už rok před pádem Lehman Brothers vysílaly banky po celé západní Evropě signály SOS. Dne 9. srpna 2007 oznámila francouzská banka BNP Paribas, že pozastavuje činnost několika svých fondů – v praxi to znamenalo, že znemožnila výběry – protože americký realitní trh byl příliš nestabilní. To vyvolalo paniku. Investoři sledovali, jak jejich kolegové ztrácejí nervy, sami propadli strachu a vrhli se na výběr svých peněz.

Byla to dvacátá první století obdoba front před bankami ve třicátých letech, s jedním zásadním rozdílem: nešlo o stovky, tisíce ani miliony, ale o biliony dolarů, které lidé stahovali z finančního systému.