Zrazení lidé

Genocida ve Rwandě v roce 1994 patřila k nejhorším humanitárním tragédiím od holokaustu a vyžádala si přibližně jeden milion obětí. Smrtící komanda napojená na krajně pravicovou etnonacionalistickou vládu – podle některých názorů vycvičená Francouzi – vyvražďovala celé komunity nejkrutějšími způsoby, jaké si lze představit. Ještě děsivější je, že této katastrofě bylo možné zcela zabránit. Evropské státy, Spojené státy i Organizace spojených národů byly po léta varovány, že se chystá etnická čistka. Následující text rozebírá důvody i záhady toho, proč nikdo nezasáhl, aby tomuto apokalyptickému neštěstí zabránil.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak evropská koloniální správa zasela semena etnického rozdělení ve Rwandě, jak rozhlasová propaganda vybičovala Rwanďany k násilné hysterii a proč posedlé a svévolné chování francouzského prezidenta vedlo jeho vládu k ochraně pachatelů genocidy.

V roce 1894, přesně sto let před rwandskou genocidou, přijal rwandský král Rwabugiri německého hraběte Gustava Adolfa von Götzena. Rwabugiri netušil, že jeho země byla už o deset let dříve na Berlínské konferenci „přidělena“ Německu jako kolonie v rámci rozdělení Afriky mezi evropské mocnosti.

Tehdejší hornatá, zelená a krásná Rwanda byla v Evropě známá jako „Švýcarsko Afriky“. Šlo o složitou společnost s propracovaným sociálním uspořádáním, bohatou ústní tradicí a vysoce kultivovaným královským dvorem, kde působili básníci, kouzelníci, správci vín i pojmenovávači skotu. Král Rwabugiri byl vojenský génius. Vojenské výboje byly prioritou státu a jeho armády se široce pohybovaly po krajině s obrovskými stády dobytka.

Právě v těchto armádách se poprvé objevilo rozlišení mezi Hutu a Tutsi. Elity, které měly na starosti dobytek, byly obvykle vysoké a štíhlé, s ostře řezanými rysy; začalo se jim říkat Tutsi. Jejich služebnictvo, většinou nižší postavy a s kulatějšími obličeji, bylo označováno jako Hutu. Evropští návštěvníci, kteří hledali vysvětlení, proč je rwandská kultura tak vyspělá, vytvořili teorii, že Tutsi – údajná „nadřazená rasa“ – přišli z Afrického rohu a podmanili si „podřadné“ Hutu. Evropanům připadalo nemožné, aby černí Afričané dokázali vybudovat tak rafinovanou společnost bez vnějšího vlivu.

Na počátku 20. století, kdy Německo zaměstnála první světová válka, převzali v regionu dominantní roli Belgičané. V roce 1933 belgická koloniální správa nařídila sčítání lidu, při němž mělo být obyvatelstvo klasifikováno podle etnického původu. Každý člověk byl pečlivě změřen a zařazen do jedné kategorie. Toto sčítání zavedlo představu, že etnicitu lze určit podle fyzického vzhledu. A etnický původ začal zaručovat určitá práva – za belgické nadvlády měli přístup ke vzdělání, administrativnímu školení a státním funkcím pouze Tutsi.

Belgická vláda vládla tvrdou rukou: uplatňovala nucené práce, bití a vykořisťování rolnické populace, kterou označila za Hutu. Mnoho těchto rolníků bylo odvedeno na práci do diamantových dolů v sousedním povodí Konga. Právě tyto podmínky útlaku přispěly k semknutí Hutuů – a poprvé se objevila myšlenka „čistého hutuovského národa“.

Manifest z roku 1957, sepsaný s pomocí belgického kněze působícího ve Rwandě, vyzýval k emancipaci Hutuů a vládě většiny. Široká nespokojenost na venkově podnítila rodící se hutuovský nacionalismus. Ohromující popularita manifestu odhalila znepokojivý fakt: většina Hutuů nyní uvěřila evropskému narativu, že Tutsi jsou cizí vetřelci, kteří je zotročili a vykořisťovali.

V roce 1959 šel šestačtyřicetiletý rwandský král Rudahigwa – Tutsi – do nemocnice na rutinní zákrok. Po podání injekce antibiotik belgickými lékaři náhle a nevysvětlitelně zemřel. Tutsijská elita byla přesvědčena, že belgickým lékařům se s podporou extremistických Hutuů podařilo krále otrávit.

Po celé zemi propuklo násilí, které nakonec vedlo ke zrušení monarchie, vzniku politických stran a v roce 1961 k vyhlášení nezávislosti Rwandy. Toto období přineslo zásadní změny s vážnými důsledky do budoucna.

Smrt krále znamenala okamžik, kdy Rwanda začala přecházet v militarizovaný policejní stát. Belgie okamžitě uvalila na Rwandu vojenskou správu, aby zabránila dalšímu násilí. Rwanďané zůstali pod formální vojenskou správou až do roku 1975, kdy se moci chopil generál Juvénal Habyarimana, hutuovský nacionalista. Do té doby si obyvatelé natolik zvykli na zákazy vycházení, vojenské kontrolní stanoviště a všudypřítomné kontroly totožnosti, že formální výjimečný stav už nebyl potřeba. Militarizace každodenního života se stala normou.

Ještě významnější bylo, že Francie a Belgie nyní podporovaly vlády hutuovské většiny, které začaly vytlačovat Tutsi z veřejného života. Dva hutuovští prezidenti, kteří se vystřídali po vyhlášení nezávislosti v roce 1961, zavedli represivní opatření proti Tutsiům, vyloučili je z veřejných funkcí a omezili jim přístup ke vzdělání a odbornému školení. Pod velením francouzských důstojníků začala rwandská policie shromažďovat spisy o všech Tutsiích v zemi.

Brzy následovalo první masové zabíjení. V roce 1963 povstalci, podporovaní místními úřady, povraždili tisíce Tutsiů – převážně zemědělskými nástroji, jako jsou motyky a mačety. Britský filozof Bertrand Russell to označil za nejhorší zvěrstvo od holokaustu. Další masakry páchala oficiální Gendarmerie Nationale Rwandaise pod velením belgických důstojníků.

Toto násilí vyvolalo první velkou vlnu rwandských uprchlíků. Celkový počet není jasný; odhady hovoří až o jednom milionu lidí. Uprchlíci trpěli v táborech podél rwandských hranic v otřesných podmínkách. Ti, kteří se dostali do měst, se však začali organizovat. V roce 1987 se skupina se sídlem v Nairobi, která vznikla jako opozice vůči hutuovskému nacionalismu, přeměnila v paramilitární Rwandskou vlasteneckou frontu (RPF). RPF začala shromažďovat prostředky na ozbrojený boj za návrat do Rwandy.

Aby získala vojenský výcvik, povzbuzovala RPF mladé lidi v ugandských uprchlických táborech, aby vstupovali do ugandské armády. Rwandští mladí muži, převážně Tutsiové, nakonec tvořili více než čtvrtinu ugandských ozbrojených sil. Půda pro invazi byla připravena.