Zprostředkovatel

Bradley Tusk se ocitl v centru některých z největších střetů mezi disruptivními start‑upy a politickým systémem. Díky svým zkušenostem s politickou strategií, mediálním dovednostem a hluboké znalosti toho, jak funguje politické a regulační rozhodování, pomohl Tusk firmám jako Uber, FanDuel či Lemonade bojovat proti establishmentu, který je chtěl zlikvidovat.

V tomto shrnutí uvidíme, jak Tusk zvládl umění politické kampaně a strategie – od zajištění mediálního pokrytí pro Chucka Schumera až po zničení šancí Anthonyho Weinera na post starosty New Yorku. Zjistíme, jak jako poradce a investor do významných start‑upů bojoval proti zkorumpovanému rozhodování, zakořeněným korporátním zájmům a regulační lenosti.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• co Tuskovi o síle médií prozradil „pohřeb“ mrtvých stromů,
• jak Uber ukázal, že síla lidí může převážit nad zájmy establishmentu,
• a proč bychom – kdyby se věci vyvíjely jen trochu jinak – možná měli prezidenta Bloomberga místo prezidenta Trumpa.

Všichni politici touží po dvou věcech: po neustálé pozornosti a neustálém uznání. Mimo volební období je nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, dobrá publicita.

Tusk se to naučil v 80. letech, když pracoval pro Henryho Sterna, člena městské rady New Yorku a komisaře pro parky. Jeho úkolem bylo zajistit pro Sterna co nejvíce publicity – jednak proto, aby byl politik spokojený, a jednak proto, že čím víc byl Parkový úřad na očích veřejnosti, tím snáz si Stern obhájil rozpočet i své priority.

Parky samy o sobě nejsou pro média příliš atraktivní, takže Tusk musel být kreativní. Když chtěl Stern prosadit nová opatření zakazující kácení stromů bez povolení, Tusk zorganizoval „pohřeb“ pro zavražděné stromy. Když byla v jednom z městských parků postavena nová toaleta, nepozval média na klasické přestřižení pásky, ale na slavnostní přestřižení toaletního papíru. Tisk byl nadšený, pokrytí bylo skvělé a Stern spokojený.

Tuskova kreativita se hodila i v jeho další práci – jako ředitel komunikace Chucka Schumera, demokratického senátora za New York. Schumer chápal, že většina voličů vlastně neví, co politici celý den dělají, ale rádi vidí, že jejich zástupci něco dělají. Celá Schumerova operace se proto točila kolem neustálého mediálního pokrytí.

To však nebylo snadné, protože jako juniorní senátor neměl Schumer mnoho skutečně zásadní práce. Tusk a jeho tým proto vymýšleli různé akce – například napsali ostrý dopis automobilce Ford na protest proti rostoucí ceně kapaliny do ostřikovačů. Jindy Tusk připravil a předal médiím návrh na modernizaci zastaralých a nespolehlivých volebních strojů, které se používaly při volbách.

Tento nápad se ukázal jako nečekaně prorocký: o několik týdnů později se prezidentské volby v roce 2000 dostaly do chaosu mimo jiné kvůli sporným hlasům odevzdaným na zastaralých děrnoštítkových strojích. Bylo zřejmé, že Amerika potřebuje nový systém. Následovala lavina mediálního pokrytí pro Schumera – nyní považovaného za odborníka na toto téma.

Tusk se naučil, jak svým politickým šéfům dodat to, co chtějí. A z toho vzešla důležitá lekce pro jeho budoucí kariéru: pokud dokážete formovat mediální narativ, můžete od politiků získat téměř cokoliv.

Když se Tusk stal manažerem kampaně Michaela Bloomberga v jeho snaze o třetí mandát starosty v roce 2009, vyhlídky nebyly příliš dobré. Během osmi let ve funkci Bloomberg zvýšil daně, zdražil vodu a Newyorčané přišli o spoustu peněz. Starosta se měl připravit na tvrdý boj, ať už jeho protivníkem bude kdokoli.

Tusk se však chtěl vyhnout střetu s kongresmanem Anthonym Weinerem. V té době byl Weiner hlavním demokratickým kandidátem: charismatický, výborný fundraiser a – což bylo v multietnickém New Yorku důležité – Žid s italsky znějícím příjmením. Tusk proto postavil celou kampaň na jediném cíli: znemožnit Weinerovi, aby se vůbec ucházel o demokratickou nominaci.

Jak toho dosáhnout? Tím, že Weinerovi dá pocit, že riziko kandidatury je tak velké, až se raději stáhne. To zahrnovalo i „špinavější“ taktiky, jejichž cílem bylo, aby Weiner začal být nervózní z pozornosti, které by čelil, kdyby kandidoval.

Jediný zákon, který Weiner prosadil, se týkal zvýšení počtu víz pro modelky. Tuskův výzkumný tým zjistil, že Weiner od některých z těchto modelek dostal finanční dary. Nešlo jen o podezření na „platby za služby“ – dary výměnou za laskavosti – ale také o porušení zákona, protože politické příspěvky mohou poskytovat jen občané USA. Po brífinku od Tuskova týmu zveřejnil New York Post škodlivý článek s titulkem o „Weinerových ‚Naughty‘ Hottie$“.

Tusk také chtěl Weinerovi ukázat sílu Bloombergovy kampaně při obcházení voličů dům od domu. Obvykle je příliš brzké začínat s door‑to‑door kampaní, protože voliči volby většinou ignorují až do doby krátce před hlasováním. Tentokrát ale cílem nebylo získat hlasy, nýbrž zastrašit Weinera.

Bloombergovi dobrovolníci proto chodili klepat na dveře v čtvrtích, kde žil Weiner a jeho rodina. Když Weinerův otec otevřel dveře týmu kampaně Michaela Bloomberga, bylo to jasné poselství. Stejný princip Tusk použil u digitální reklamy: masivně nakupoval online reklamy, ale zobrazovaly se pouze uživatelům v Weinerově PSČ. Kdykoli Weiner zapnul internet, viděl reklamy „Bloomberg pro starostu“.

Tato vysoce osobní a cílená strategie zabrala. Když se Weinerovy volební preference ukázaly jako slabé a jeho pocit osobního ohrožení rostl, rozhodl se nekandidovat. Bloomberg vyhrál třetí mandát.

To byla Tuskova poslední politická kampaň. Od vděčného Bloomberga dostal bonus 234 000 dolarů po zdanění, který použil k založení vlastní poradenské firmy zaměřené na politickou strategii. Začátky byly pomalé, ale pak Tuskovi zavolal známý: dopravní start‑up měl vážné problémy. Mohl by Tusk pomoci?