Zóna nepohodlí

Všichni se vyhýbáme těžkým rozhovorům. Jako manažer se jim však dlouho nevyhnete. Jak tedy vést konstruktivní rozhovor o citlivých tématech tak, abyste nepůsobili jako tyran? Právě tady vstupuje do hry zóna nepohodlí.

Když se naučíte vytvářet během rozhovoru bezpečný prostor pro zaměstnance nebo přítele, získáte svobodu a flexibilitu soustředit se na skutečný problém, který je třeba vyřešit, a zároveň dáte všem zúčastněným pocit, že jsou do procesu zapojeni a že jsou pro něj důležití.

Následující kapitoly vám nabídnou postupný návod, jak takový rozhovor vést a opakovaně dosahovat požadovaných výsledků. Dozvíte se mimo jiné, že naslouchání nevyužívá jen vaše uši, ale také hlavu, srdce a intuici; co je to „bezpečná bublina“ a jak vám pomůže získat důvěru; a také jak tím, že si dovolíte SNÍT, dokážete změnit způsob uvažování svého partnera v rozhovoru.

Představte si výraz fascinace v obličeji malého dítěte, když poprvé uvidí sníh. S otevřenou pusou v úžasu si možná pomyslí: „Co to je? Odkud se to bere?“ Tento projev se nazývá dětský pohled a není vyhrazen jen dětem – stejný pocit úžasu zažívají i dospělí.

Existuje vůdčí technika, která z dětského pohledu volně vychází a jejím cílem je inspirovat zaměstnance tím, že naruší jejich zažité myšlenkové vzorce. Tato technika se nazývá zóna nepohodlí. Rozhovor vedený v zóně nepohodlí je navržen tak, aby lidi povzbudil k přijetí nové perspektivy a přivedl je k představám nových řešení starých problémů.

Funguje to tak, že v lidech vyvolá negativní emoce, které je nakonec přimějí myslet jasněji. Může se zdát paradoxní, že negativní emoce vedou k pozitivním výsledkům. Vždyť se obvykle snažíme nepohodlí vyhýbat! Ve skutečnosti nám ale negativní emoce mohou pomoci tím, že nás donutí čelit realitě a rozbít předsudky, které v našem myšlení přetrvávají.

Představme si například kolegu, který cítí hněv kvůli svému pracovnímu výkonu. Snažíte se ho utěšit a nahradit jeho negativní pohled pozitivním tím, že mu říkáte, jak je jeho práce ve skutečnosti dobrá. To ale není ideální přístup – mohl by kolegovi poskytnout zkreslenou představu o tom, jaké pracovní standardy jsou přijatelné. Navíc se může začít cítit trapně, že se rozčiloval „zbytečně“.

Místo uklidňování je potřeba kolegu povzbudit, aby realitě čelil a své negativní pocity si připustil. Musí pochopit, proč má pocit, že jeho práce je podprůměrná, a proč ho to tak rozčiluje. Teprve pak dokáže situaci uvidět z jiné perspektivy – a to je jediná cesta k tomu, aby problém skutečně vyřešil.

Jak můžete zónu nepohodlí začlenit do svého života? Nejprve se musíte naučit opravdu naslouchat lidem kolem sebe. A to není snadné, protože naslouchání není jen záležitostí rozumu – vyžaduje i intuici.

Představte si to následovně. Když posloucháte příběh přítele, obvykle se opíráte o svůj rozum: logicky analyzujete, co říká. To je dobrý začátek, ale měli byste zároveň naslouchat i svému srdci a svému instinktu.

Vaše srdce vám dává hlubší cit pro to, co druhý člověk prožívá. Jinými slovy, umožňuje vám číst mezi řádky. Působí váš přítel přetíženě, i když tvrdí, že to zvládá? Jakmile zaslechnete, co vám „říká“ srdce, je čas naslouchat instinktu – ten vám napoví, co emoce vašeho přítele vyvolává.

Pokud se například jeho vyprávění neustále točí v kruhu, může vám instinkt naznačovat, že se bojí udělat velký krok nebo že se snaží přijít s něčím novým, ale nemá odvahu to vyslovit. Jakmile shromáždíte informace ze svých tří „mozků“, můžete je využít k vytvoření rozhovoru v zóně nepohodlí.

Pokud si všimnete, že váš přítel není z toho, co říká, nijak zvlášť nadšený, pojmenujte to. Přímé konfrontování jeho vlastních emocí ho sice může uvést do nepohodlí, ale zároveň mu umožní se s nimi vypořádat a přemýšlet o tom, co ho ve skutečnosti motivuje. Nakonec ho to může dovést k pochopení toho, co doopravdy chce – a co by bylo potřeba udělat, aby toho dosáhl.