Znovuobjevení konverzace

Jít na večeři, zavolat mámě nebo vyrazit na večírek dříve znamenalo především mluvit s lidmi – vést rozhovor. Během posledních deseti let se ale něco změnilo. Místo abychom si o jídle povídali, zveřejňujeme jeho fotku online; místo abychom zavolali matce, pošleme jí e‑mail s informacemi o tom, co je u nás nového; a na večírku jsme zaneprázdněni tím, že ostatním ukazujeme videa z YouTube a píšeme si s přáteli v baru, místo abychom mluvili s lidmi kolem sebe.

Stručně řečeno, osobní konverzace je čím dál vzácnější. Je to nutně problém? Autor tvrdí, že ano, protože právě rozhovor nám pomáhá vyvíjet se jako lidé. Trénuje naši empatii, zvyšuje naši efektivitu a kreativitu a vytváří skutečné, hluboké sociální vazby.

Podívejme se tedy na důsledky ústupu konverzace. Je vůbec možné ji znovu získat? V tomto shrnutí se dozvíte, proč jsou videohovory na Skypu méně soustředěné než skutečný rozhovor tváří v tvář; jak nás přemíra možností na online seznamkách nechává nespokojené; a proč má používání telefonu u večeře místo rozhovoru s dětmi vážné následky.

Sejdete se s kamarádkou na drink a hned poté, co si sednete, vytáhne mobil. Jste naštvaní? Měli byste být naštvaní? Ať už vás to rozčiluje, nebo ne, samotná přítomnost telefonu na stole nás odpojuje od lidí, kteří sedí přímo před námi.

Studie ukázaly, že i když máme při rozhovoru s přítelem u sebe jen ztlumený telefon, mění to povahu konverzace. Vědomí, že naše pozornost může být kdykoli potřeba jinde, nás vede k povrchnějším tématům a k vyhýbání se citlivým či emocionálně náročným rozhovorům. Lidé se také cítí méně propojení, když na stole leží telefon.

Stal se z toho viditelný problém a obecně platí, že komunikace prostřednictvím digitálních médií nám ztěžuje vytváření silných emocionálních vazeb a empatie. Nedávná studie porovnávala interakce vysokoškoláků, kteří komunikovali tváří v tvář, s těmi, kteří spolu mluvili přes videohovory nebo si psali online. Výsledky ukázaly, že nejsilnější emocionální pouto vznikalo mezi studenty, kteří se setkávali osobně.

Osobní komunikace má totiž oproti digitálním zařízením zjevné výhody: naše tváře umožňují přímé propojení mezi slovy, která říkáme, a pocity, které je doprovázejí. Lidé, kteří spolu mluví naživo, si také mohou věnovat mnohem víc pozornosti, než když spolu hovoří přes Skype. Studenti například během hovoru na Skypu často brouzdají po internetu nebo dokonce sledují videa – něco, co by nedělali, kdyby sdíleli stejný fyzický prostor se svým konverzačním partnerem.

Tyto nové způsoby interakce mohou mít nakonec vážné důsledky. Výzkumy ukazují, že vysokoškolští studenti dnes při interakcích s ostatními vykazují až o 40 procent méně známek empatie než před dvaceti lety.

Kdy jste naposledy strávili celý večer na internetu a cítili se přitom čím dál nespokojenější sami se sebou? Pravděpodobně to nebylo tak dávno. Proč se v takových chvílích cítíme tak neklidní? Protože se okrádáme o vzácnou samotu.

I když jste při brouzdání po internetu fyzicky sami, čas strávený u notebooku není totéž jako čas strávený v tichu a vnitřní reflexi. Podle vývojových psychologů se naše hlubší myšlenky a pocity začnou vynořovat teprve tehdy, když nejsme ničím rozptylováni. Skutečná samota aktivuje část mozku, která dává našim životům smysl a význam a podílí se na utváření naší identity.

Lidé, kteří vyrostli s digitálními médii, však často uvádějí, že se necítí sami sebou, pokud nejsou zapojeni do nějaké online aktivity; potřebují své emoce sdílet na internetu, aby je vůbec dokázali prožít.

Samotu potřebujeme také pro opravdovou sebereflexi. Když si například vedeme deník a přemýšlíme o svém životě, vyjadřujeme své skutečné pocity a zamýšlíme se nad situacemi, které prožíváme. Naproti tomu při sdílení informací na sociálních sítích nás zajímá, jak ostatní to, co zveřejníme, posoudí. Nejsme proto tak upřímní a spíše přecházíme do jakéhosi „výkonového módu“.

Ohrožena je i naše empatie – a pokud ji chceme zachovat, potřebujeme být sami. Ve své knize Tichá síla předkládá Susan Cain přesvědčivý argument ve prospěch samoty pro introverty. Pokud jde ale o schopnost vcítit se do druhých, je samota důležitá pro každého. Teprve když se cítíme dobře sami se sebou, dokážeme skutečně vidět druhé a naslouchat jim.

Psychologové také zjistili, že samota podporuje kreativitu: když náš mozek není zotročen neustálou potřebou reagovat na podněty, je svobodný představovat si a tvořit.