Zločinné státy

Objektivně vzato je „rogue state“ stát, který jednostranně porušuje mezinárodní právo a zavedené normy a tím představuje vážné riziko pro mezinárodní mír a bezpečnost. V období po studené válce a před 11. zářím se americká zahraniční politika a strategické plánování do značné míry soustředily na „zločinné státy“. Seznam zemí, které byly za „rogue“ označeny, však naznačuje, že tento pojem není ani jednoznačný, ani tak ušlechtilý, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Vezměme si Kubu, kterou Spojené státy dlouhodobě označují za „rogue state“ kvůli údajnému zapojení do mezinárodního terorismu – přestože Kuba nebyla více než deset let s žádným takovým činem přímo spojena. Na druhé straně stojí indonéský diktátor generál Suharto, který dohlížel na masakr nejméně 100 000 obyvatel Východního Timoru. Ten byl nejen vyňat z jakýchkoli seznamů „zločinných států“, ale po mnoho let se těšil i implicitní podpoře USA.

V čem se tyto dva případy liší? Kuba důsledně odmítala ekonomickou a politickou ortodoxii Spojených států, zatímco Indonésie ochotně podporovala jejich mezinárodní cíle. Tato selektivní aplikace pojmu „rogue state“ ukazuje, že v období, kdy chybí jasně definovaní nepřátelé typu „komunistů“ či „teroristů“, funguje označení „zločinný stát“ jako vágní, široce použitelný nástroj proti jakémukoli státu, který není ochoten usnadňovat politické a ekonomické zájmy USA.

Rozsah moci a vlivu Spojených států vede k téměř úplné mezinárodní izolaci zemí, které toto nálepku získají, což z ní činí nesmírně mocný nástroj v rukou globální supervelmoci. Termín „rogue state“ byl vytvořen a prosazen Spojenými státy jako prostředek k eliminaci opozice a udržení globální kontroly.

V dějinách si supervelmoci vytvářely a udržovaly své postavení především silou. Po hrůzách druhé světové války však Charta OSN z roku 1945 zakázala použití síly s výjimkou sebeobrany. Představovala historický závazek k myšlence, že suverenita států je základem světového míru a má být univerzálně respektována.

Spojené státy se však rozhodly tuto chartu systematicky porušovat a následovat spíše příklad svých mocenských předchůdců: uplatňovat „právo silnějšího“ v honbě za mocí. V posledních desetiletích americká armáda přímo zasáhla ve Vietnamu, Iráku či Kosovu a zároveň podporovala brutální státní násilí v zemích, jako jsou Indonésie, Turecko, Kolumbie, Chorvatsko a – do chvíle, než změnily názor – i Irák. Ať už Spojené státy míří zbraněmi samy, nebo „jen“ financují ty cizí, lidské důsledky zůstávají stejně drastické.

Cíl bývá zpravidla stejný: potlačit a kontrolovat hrozby pro politickou a ekonomickou nadřazenost USA. Násilné zásahy Spojeným státům umožnily instalovat a podporovat vlády, které reagují příznivě na jejich ambice. Například demokraticky zvolená vláda Guatemaly byla v roce 1954 svržena Spojenými státy a nahrazena brutálně represivním diktátorským režimem. Jaký byl „zločin“ guatemalské vlády? Podporovala odborové organizace a agrární reformy, které byly v rozporu se zájmy velkých amerických korporací, jako byla United Fruit. Od té doby Spojené státy nový režim pevně podporovaly, a to navzdory těžkým zločinům, jichž se dopouštěl.

Ve skutečnosti nespočet příkladů takové mezinárodní agrese podle vlastní definice Spojených států kvalifikuje právě je samotné jako nejagresivnější „zločinný stát“ na světě. Spojené státy jsou samy o sobě zločinným státem – jejich mocenská pozice byla vytvořena a je udržována silou.

Na rozdíl od mediální a oficiální rétoriky nejsou zahraniční intervence Spojených států motivovány morální nadřazeností. USA se cítí být povinny zasahovat v některých konfliktech, zatímco jiné zcela ignorují. Tato nesourodost vyvolává otázku: co ve skutečnosti tyto intervence pohání? Odpověď je nevyhnutelně ekonomická.

Od konce studené války se vláda Spojených států soustředí na otevírání globálních trhů a prosazování širokých neoliberálních reforem v zahraničí. Takzvaný washingtonský konsensus je prosazován s cílem vytvořit optimální podmínky pro velké americké korporace, aby mohly maximalizovat zisk. Dodržování tohoto konsensu vyžaduje, aby rozvojové země plně otevřely své trhy a provedly drastické škrty ve veřejných a sociálních výdajích. V důsledku toho nesou největší zátěž nejchudší obyvatelé světa, zatímco ti nejbohatší sklízí výhody.

Tato jednostranná orientace na ekonomické reformy vedla Spojené státy k podpoře brutálních a vražedných režimů v zemích, jako jsou Indonésie, Kolumbie, Guatemala či Zimbabwe, abychom jmenovali alespoň některé. V každém z těchto případů se „morální závazky“ objevují teprve tehdy, když brutální režim přestane vyhovovat ekonomickým požadavkům USA. Naopak státy, které představují hrozbu pro neoliberální globalizaci, jsou nevyhnutelně trestány.

Například Kuba, navzdory zjevné absenci teroristické činnosti po mnoho let, čelila jedněm z nejpřísnějších sankcí v historii za to, že odmítla přizpůsobit se západním ekonomickým ideálům. Ekonomické cíle tak v rozhodující míře řídí zahraniční politiku Spojených států i jejich zahraniční intervence.